Rovnice šťastného života
Svět seberozvoje doslova překypuje jednoduchými základními principy pro šťastný život. Měj radost z maličkostí. Nikoho nesuď. Nauč se naslouchat. Neber si nic osobně. Dvanáct pravidel pro život. Čtyři dohody. Blablabla. Mindfulness. Miliony klišé. Nějakou dobu jsem hledala inspiraci, která by mi pomohla vyznat se v sobě v momentálním období, kdy cítím, že procházím nějakou vnitřní změnou. Připadalo mi, že skutečně inspirativních lidí a hlubšího obsahu, je obecně hrozně málo. Principy se dokola opakují, ale nikdo neví, jak je vlastně v dnešní době uplatnit. Proč je to vlastně tak těžké, mi došlo až nedávno. Nejsou totiž přenositelné, ale musí se prožít...
K tomu, aby je člověk najednou viděl úplně jinýma očima s ním musí rezonovat a k tomu potřebuje zásadní životní impulz. Tím je často nějaká tragédie nebo alespoň delší čas strávený o samotě, ve své vlastní hlavě, který nám umožní vnímat věci jinak, než je pro nás běžné. Nebo třeba taky smrt. Narození. Nečekané probuzení mateřské intuice ve vaší do té doby čistě racionální hlavě. Ztráta jistoty. Je to proces, který trvá a nemá jasný začátek ani konec, čemuž naše instantní evidence-based-friendly doba nijak zvlášť nefandí. Na konci je jen opravdové uvědomění si hloubky, která stojí za takovým klišé. Žít z vlastního pramene. Wow. Revoluce.
Šťastný život se zdá být především autentický. Veškerou svoji odvahu v něm používáme k tomu, abychom se probojovali sami k sobě, namísto toho, abychom sebe co nejvíc potlačili s cílem být tím, koho jsme si vysnili ve snaze o úspěch a uznání. Autentický člověk ví, že má obrovskou hodnotu čistě jen proto, že je. Takoví jací jsme teď jsme dostatečně dobří, krásní, silní i chytří. Všechno, co tvoří naši hodnotu, je už od začátku v nás. V každém z nás, třeba i v postiženém jedinci, který není produktivní v konvenčním slova smyslu. Není potřeba si to ani koupit nebo za tím někam cestovat. Nic z toho, co má skutečný smysl, nepodléhá trendům ani to nepřichází s rozvojem. Bylo to tu už odjakživa...
Jenže když člověk najde cestu a dostatek impulzů, aby s ním tohle rezonovalo a opravdu tomu uvěřil, otevře se před ním hluboká černá díra. Prázdný prostor, ve kterém spoustu současných systémů a pořádků nedává žádný smysl. Ztroskotávají v něm celá ekonomická i společenská odvětví, která uměle vytváří naše potřeby a podsouvají nám myšlenku, že šťastní můžeme být teprve až budeme krásnější, silnější, chytřejší, lepší a úspěšnější. Až budeme víc vydělávat, vlastnit nebo až navštívíme víc míst. Až si dáme k snídani avokádový toust a zaletíme si někam na prodloužený víkend, protože už opravdu potřebujeme vypadnou ze svého života. Až si zaplníme kalendáře k prasknutí, aby nám něco neuniklo. Až získáme akademický titul a budeme mít pracovní úspěch. Dokonce i až budeme víc eko bio vegan zero waste. Pokulhávají při něm dokonce i základy, na kterých po století stojí naše západní civilizace - potřeba materiálního rozvoje, inovací, modernizace, zlepšování. Jdeme dopředu směrem k všeobecnému blahobytu, nechceme přece stát na místě nebo se nedejbože vracet zpátky.
Šest let se zabývám udržitelností a mám ze své práce čím dál větší pocit zmaru. Udržitelnost je totiž i v rukou odborníků naprosto utopický koncept, pokud o ní přemýšlíme jen jako o technologických inovacích a o šetrnějším nakládání se zdroji při zvyšování životní úrovně v současném systému. Třeba udržitelnost fakt začíná v hlavě každého jednotlivce hlubokým přijetím toho, jakou obrovskou hodnotu všichni máme jen proto, že zkrátka jsme. Tohle uvědomění totiž možná zcela redefinuje škálu možností, které ke šťastnému životu potřebujeme či vůbec obecně chceme. Zásadně to mění i seznam rolí, které musíme či chceme naplnit. Nemusím být úspěšnější, krásnější, štíhlejší, produktivnější, chytřejší nebo vzdělanější, nezávislejší, nemusím být matkou či manželkou, nemusím být ani intuitivní, pečující nebo empatická, nemusím mít ani víc zkušeností, než momentálně mám. Nemusím mít víc ani míň. Nemusím naplňovat svůj vymyšlený potenciál a měnit svět. I bez toho všeho máme tady a teď všichni svoje nezastupitelné místo, jsme klíčoví, naprosto dokonalí a lidští.
Alespoň mě osobně tohle uvědomění dost bolí, ale zároveň mi přináší obrovskou úlevu.
Jenže ani tam to ještě nekončí. Moudrost sebeuvědomění a sebepřijetí je pro štěstí klíčová, ale sama o sobě k naplněnému životu podle mě nestačí. I samotná autentická identita člověka se tvoří postupně v interakci s okolím. Pokud k tomu má podmínky a krizový moment pomine, člověk je i uvnitř i navenek tvor tvořivý. Uvnitř si na základě zkušenosti vytváří hodnoty, podle kterých se snaží žít, byť mu nemusí být nezbytně autenticky vlastní. Chce žít v pravdě či tak "jak to považuje za správné". Pro vlastní radost tvoří zároveň i fyzicky, ale čím větší společenský užitek jeho výtvory přináší, tím větší hodnotu jim přikládá. Oboje je podle mě člověku zcela přirozené počínání. Rozdílem ale je, že ten, který přijmul sám sebe už není otrokem společenských ani vlastních představ o tom, co je správné nebo pravdivé. Věří, že nemusí být jiný, správnější a pravdivější. Může tvořit zcela svobodně a mít z toho opravdovou radost. Může se radovat z maličkostí a najít cenné střípky životní inspirace v každém člověku, se kterým se setká. Může doopravdy nezištně dávat lásku a věnovat se druhým. Má schopnost léčit jakékoliv svoje psychické rány a narovnávat pokroucené vztahy. Může dělat jakoukoliv, třeba i společensky podřadnou práci a vidět v ní smysl. Může žít mnohem skromněji, pomaleji, komunitně, lokálně. Udržitelně?
Všechno tohle se mnou teď cloumá a prostě wow... Totální revoluce :)
K tomu, aby je člověk najednou viděl úplně jinýma očima s ním musí rezonovat a k tomu potřebuje zásadní životní impulz. Tím je často nějaká tragédie nebo alespoň delší čas strávený o samotě, ve své vlastní hlavě, který nám umožní vnímat věci jinak, než je pro nás běžné. Nebo třeba taky smrt. Narození. Nečekané probuzení mateřské intuice ve vaší do té doby čistě racionální hlavě. Ztráta jistoty. Je to proces, který trvá a nemá jasný začátek ani konec, čemuž naše instantní evidence-based-friendly doba nijak zvlášť nefandí. Na konci je jen opravdové uvědomění si hloubky, která stojí za takovým klišé. Žít z vlastního pramene. Wow. Revoluce.
Šťastný život se zdá být především autentický. Veškerou svoji odvahu v něm používáme k tomu, abychom se probojovali sami k sobě, namísto toho, abychom sebe co nejvíc potlačili s cílem být tím, koho jsme si vysnili ve snaze o úspěch a uznání. Autentický člověk ví, že má obrovskou hodnotu čistě jen proto, že je. Takoví jací jsme teď jsme dostatečně dobří, krásní, silní i chytří. Všechno, co tvoří naši hodnotu, je už od začátku v nás. V každém z nás, třeba i v postiženém jedinci, který není produktivní v konvenčním slova smyslu. Není potřeba si to ani koupit nebo za tím někam cestovat. Nic z toho, co má skutečný smysl, nepodléhá trendům ani to nepřichází s rozvojem. Bylo to tu už odjakživa...
Jenže když člověk najde cestu a dostatek impulzů, aby s ním tohle rezonovalo a opravdu tomu uvěřil, otevře se před ním hluboká černá díra. Prázdný prostor, ve kterém spoustu současných systémů a pořádků nedává žádný smysl. Ztroskotávají v něm celá ekonomická i společenská odvětví, která uměle vytváří naše potřeby a podsouvají nám myšlenku, že šťastní můžeme být teprve až budeme krásnější, silnější, chytřejší, lepší a úspěšnější. Až budeme víc vydělávat, vlastnit nebo až navštívíme víc míst. Až si dáme k snídani avokádový toust a zaletíme si někam na prodloužený víkend, protože už opravdu potřebujeme vypadnou ze svého života. Až si zaplníme kalendáře k prasknutí, aby nám něco neuniklo. Až získáme akademický titul a budeme mít pracovní úspěch. Dokonce i až budeme víc eko bio vegan zero waste. Pokulhávají při něm dokonce i základy, na kterých po století stojí naše západní civilizace - potřeba materiálního rozvoje, inovací, modernizace, zlepšování. Jdeme dopředu směrem k všeobecnému blahobytu, nechceme přece stát na místě nebo se nedejbože vracet zpátky.
Šest let se zabývám udržitelností a mám ze své práce čím dál větší pocit zmaru. Udržitelnost je totiž i v rukou odborníků naprosto utopický koncept, pokud o ní přemýšlíme jen jako o technologických inovacích a o šetrnějším nakládání se zdroji při zvyšování životní úrovně v současném systému. Třeba udržitelnost fakt začíná v hlavě každého jednotlivce hlubokým přijetím toho, jakou obrovskou hodnotu všichni máme jen proto, že zkrátka jsme. Tohle uvědomění totiž možná zcela redefinuje škálu možností, které ke šťastnému životu potřebujeme či vůbec obecně chceme. Zásadně to mění i seznam rolí, které musíme či chceme naplnit. Nemusím být úspěšnější, krásnější, štíhlejší, produktivnější, chytřejší nebo vzdělanější, nezávislejší, nemusím být matkou či manželkou, nemusím být ani intuitivní, pečující nebo empatická, nemusím mít ani víc zkušeností, než momentálně mám. Nemusím mít víc ani míň. Nemusím naplňovat svůj vymyšlený potenciál a měnit svět. I bez toho všeho máme tady a teď všichni svoje nezastupitelné místo, jsme klíčoví, naprosto dokonalí a lidští.
Alespoň mě osobně tohle uvědomění dost bolí, ale zároveň mi přináší obrovskou úlevu.
Jenže ani tam to ještě nekončí. Moudrost sebeuvědomění a sebepřijetí je pro štěstí klíčová, ale sama o sobě k naplněnému životu podle mě nestačí. I samotná autentická identita člověka se tvoří postupně v interakci s okolím. Pokud k tomu má podmínky a krizový moment pomine, člověk je i uvnitř i navenek tvor tvořivý. Uvnitř si na základě zkušenosti vytváří hodnoty, podle kterých se snaží žít, byť mu nemusí být nezbytně autenticky vlastní. Chce žít v pravdě či tak "jak to považuje za správné". Pro vlastní radost tvoří zároveň i fyzicky, ale čím větší společenský užitek jeho výtvory přináší, tím větší hodnotu jim přikládá. Oboje je podle mě člověku zcela přirozené počínání. Rozdílem ale je, že ten, který přijmul sám sebe už není otrokem společenských ani vlastních představ o tom, co je správné nebo pravdivé. Věří, že nemusí být jiný, správnější a pravdivější. Může tvořit zcela svobodně a mít z toho opravdovou radost. Může se radovat z maličkostí a najít cenné střípky životní inspirace v každém člověku, se kterým se setká. Může doopravdy nezištně dávat lásku a věnovat se druhým. Má schopnost léčit jakékoliv svoje psychické rány a narovnávat pokroucené vztahy. Může dělat jakoukoliv, třeba i společensky podřadnou práci a vidět v ní smysl. Může žít mnohem skromněji, pomaleji, komunitně, lokálně. Udržitelně?
Všechno tohle se mnou teď cloumá a prostě wow... Totální revoluce :)
Komentáře
Okomentovat