O porodnickém násilí a vděčnosti za život

Z českých porodnic odchází valná většina žen živá a zdravá. Kromě taktéž živého a zdravého novorozence si nicméně mnoho z nich s sebou domů odnáší navíc i velmi živé, mnohdy doživotní porodní trauma. O porodnickém násilí se poslední dobou ve společnosti mluví čím dál častěji, jeho existenci navíc uznává i nově schválená vládní Strategie rovnosti žen a mužů na léta 2021 – 2030. Přestože můj osobní příběh nepovažuji vyloženě za traumatický, s odstupem času můžu říct, že významně otřásl mojí důvěrou ve zdravotní systém a změnil moje perspektivy na řadu věcí.

Z dostupných informací (přestože se mi nepodařilo najít žádnou ucelenou porovnávací studii) je patrné, že porodnický systém v ČR je ve srovnání s vyspělými západními státy v obecném smyslu zkostnatělý, nerespektující a do jisté míry dehumanizující. Přestože se od dob minulého režimu mnoho věcí změnilo k lepšímu (silným žaludkům doporučuji nechat si vyprávět porodní příběhy generace našich matek, která celkem oprávněně vůbec nechápe, co v dnešní době vlastně řešíme), vzhledem ke všeobecné poptávce po respektujícím přístupu se progres stále nezdá být dostatečný. Důkazů je o tom mnoho, přes zákaz domácích porodů a výkonu povolání porodních asistentek v prostředí mimo zdravotnická zařízení (ať už si o tomto každý myslí své), po nerespektování přání rodiček, výkonu zbytných preventivních zásahů a použití medikace bez souhlasu, nucení do nefyziologických porodních poloh, nelegální separaci dětí od rodičů po porodu, porušování práv otců i dětí a obecně nepříliš empatický přístup personálu k rodičům v období během porodu a hospitalizace v šestinedělí, který mnohdy zavání až šikanou.

Co se od tímto systémem traumatizovaných žen a jejich obhájkyň nicméně zcela pochopitelně nelze dozvědět, jsou objektivní informace o jeho funkčnosti ve smyslu zachráněných lidských životů. Ať už mají ženy jakékoliv představy či porodní přání, upřímně věřím, že hlavním přáním všech je porod především přežít a odnést si domů zdravé dítě. Dle statistik OECD je perinatální úmrtnost (úmrtnost dětí mezi 22. týdnem těhotenství a prvním týdnem po porodu) v ČR podprůměrná (oproti průměrné úmrtnosti 5,2 dětí na 1000 porodů v zemích OECD jde v ČR o hodnotu 3,4; údaje jsou za rok 2018). V tomto ohledu si ČR vede dobře i v porovnání se sousedními státy (5,6 v Německu, 4,9 na Slovensku, 4,8 v Rakousku, 4,4 v Polsku). Oproti průměru OECD se tedy v ČR z 1000 porodů podaří zachránit přibližně o dva dětské životy více. V roce 2018 se zde narodilo 114 000 živých dětí, z praktického hlediska lze tedy obecně říci, že český systém zachránil přibližně 228 dětských životů.*

Mateřská úmrtnost je v ČR oproti zemím OECD podprůměrná jen lehce (7 úmrtí na 100 000 živých narození, oproti 7,2 v OECD; údaje jsou za rok 2017) a naopak nadprůměrná vzhledem k sousedním zemím (Rakousko 2,3, Německo 2,8, Polsko 2,2, Slovensko 5,2 – průměrně tedy v sousedních zemích 3,1). Vzhledem ke 114 000 živých narození v ČR v roce 2017 tedy v porovnání se sousedními zeměmi ztratil český systém 4 rodičky. Vysvětlení, jaký je skutečný důvod rozdílných výsledků jednotlivých zemí v rámci statistiky perinatální a mateřské úmrtnosti, by vyžadovalo samostatnou odbornou analýzu a určitě zde nechci vyvozovat žádné závěry. Protože se ale sama poslední dobou kloním spíše k přirozenějším praktikám v porodnictví a porodnické násilí a uplatňovaná rutina mě nepřestává šokovat, nerada bych se při formování svých porodních přání a představ nechala semlít všudypřítomnými ezosměry, které jsou založené pouze na pocitech jednotlivců a opomíjí objektivní realitu.

Na určitou iracionalitu máme nicméně dle mého názoru vždy právo. Pokud přes všechny dostupné informace prostě cítíme, že nabízené řešení není pro nás to pravé, mělo by to být ve všech možných případech respektováno. Jen tak totiž můžeme žít autenticky a svobodně, nenechat se semlít iluzí, že jsme všichni naprosto stejně a předvídatelně smýšlející bytosti. Psychická stránka věci, tedy sebedůvěra žen, jejich vlastní zodpovědnost a přesvědčení, že tělo dokáže přirozený porod zvládnout, je pro jeho hladký průběh naprosto nezbytným, ale plošně opomíjeným faktorem. Jak dokládají i statistiky, tragédie spojené se smrtí novorozenců, dětí a matek při porodu nebo v jeho souvislosti jsou součástí života a nad ním nikdy nemůžeme mít plnou kontrolu (o podobném tématu jsem už psala zde). 

Není ale podle mého názoru v žádném případě nutné, abychom za svoji svobodu platili lidskými životy. Český zdravotní systém je totiž v konečném důsledku velmi kvalitní a funkční ve smyslu jejich záchrany a v tomto ohledu mu lze objektivně důvěřovat. V čem má naopak značné rezervy je empatie a respekt, jejichž uplatnění nemusí nutně znamenat zvýšení rizik. V současné situaci naprosto rozumím nárokům žen na tato zlepšení i jejich nedůvěře v systém, v němž mají na respektující a osobní přístup nárok jen vyvolení, kteří si ho zaplatí. Jen pro příklad je možnost volby porodní asistentky, která je přítomna při kontrolách před porodem a následně vede samotný porod (v zahraničí běžná praxe) v jediném porodním domě v ČR v nemocnici na Bulovce zpoplatněna částkou 15 000 Kč (v jiných porodnicích v Praze je částka srovnatelná), porodní apartmán, v němž je zajištěno soukromí a k dispozici vana stojí 4 500 Kč za 24 hodin. K tomu lze připočítat porodnicemi zcela běžně ač nelegálně vyžadovaný poplatek za přítomnost otce u porodu či poplatek za nadstandardní pokoj v šestinedělí, jehož výhodou je, že není sdílen s dalšími třemi matkami a jejich novorozenci a má do něj přístup i otec. Mnoho žen si kupuje předporodní kurzy, které je na realitu v českých porodnicích připraví a pomohou jim získat sebedůvěru a informace o právech rodičů i dětí, popř. si platí terapie, které jim pomáhají vyrovnat s traumaty z předchozích porodů. Pokud má žena štěstí na personál, může si sama zvolit polohu, ve které chce rodit namísto nucení do polohy, při které k ní má výhodný přístup spíše personál nemocnice. Ten pak také při troše štěstí respektuje její soukromí, přání, nenutí jí medikaci či jí umožňuje volný pohyb, namísto několikahodinového přikurtování k monitoru ozev. Dítě jí není bezprostředně po porodu odebráno na nesmyslné vážení a měření nebo dokonce umístěno z kapacitních důvodů třeba na jiné oddělení nemocnice...    

Můj vlastní porodní příběh je příběhem důvěry v systém, která byla v mnoha ohledech narušena právě neempatickým přístupem, zbytnou a neodsouhlasenou medikací a v samém začátku porodu nasazenými urychlujícími procedurami, porodem akutním císařským řezem bez možnosti bondingu a dlouhou separací od naprosto zdravého dítěte. Přes to všechno jsem byla moc vděčná, že jsme to všichni přežili ve zdraví a větší šok si odnáším vlastně spíš z chování sester na oddělení šestinedělí. Možná se i o moji zkušenost jednou podělím detailněji, až na to přijde čas…

*Pozn. Na kojenecké úmrtnosti (úmrtí do 1 roku života na 1000 živě narozených), která je v ČR rovněž podprůměrná z hlediska zemí OECD, se toto neprojevuje, tudíž lze skutečně tvrdit, že tyto životy byly "zachráněny" nikoliv pouze krátce prodlouženy.