Nemít život pod kontrolou

Máme věci pevně v rukách a nic nás nemůže překvapit, nebo se o to přinejmenším snažíme. Já sama jsem toho, se svými denními až několikaletými podrobnými plány, jasným příkladem. Nečekané události, které převracejí lidem život naruby, jakoby se děly jen ostatním a sami si je nepřipouštíme, nechceme připouštět anebo jsme do jejich nepřipouštění si nevědomky tlačeni okolní společností. Nemoc, smrt anebo naopak nečekaný vznik nového života – všemu se v dnešním světě zdá být možné předejít, pokud se chováme dostatečně zodpovědně… 

Můj poslední rok je příkladem, jak se může za pouhých dvanáct měsíců otočit život vzhůru nohama, v mém případě naštěstí jen v tom pozitivním smyslu. Jak už jsem lehce naznačovala v předchozím článku, nikdy jsem silněji nepociťovala, že se v životě ve skutečnosti vůbec nic naplánovat nedá, a to jak z pracovního, tak ani z osobního hlediska. Ve zkratce, vloni bych ani v nejmenším nečekala, že budu touhle dobou sedět v kanceláři OECD v Paříži v šestém měsíci těhotenství a po večerech pomalu shánět prostory na svatbu…

Teď už ale konečně k věci. Když jsem na začátku léta našla na těhotenském testu druhou slabou čárku a vzpamatovala se z prvotního infarktu, volala jsem svému doktorovi, abych se objednala na prohlídku. Sestra na telefonu mě zaskočila otázkou: „A jak to chcete řešit?“ Otázku jsem nepochopila a zeptala se jí, co tím konkrétně myslí. Její odpověď byla, že se ptá, jestli chci v těhotenství pokračovat nebo ne.

Nad tímhle krátkým rozhovorem jsem od té doby přemýšlela několikrát a pořád se nemůžu zbavit nepříjemného pocitu, který ve mně vyvolal. Nepopírám samozřejmě, že rodičovství by mělo být svobodným rozhodnutím každého páru, zároveň jsem ale potrat vždycky považovala za krajní řešení, nikoliv za první možnost, která mi bude nabídnuta. Přestože jsem do ordinace volala ještě předtím, než jsem o pozitivním testu informovala partnera a moje mateřství by šlo z pracovního hlediska určitě načasovat o dost lépe, ani by mě nenapadlo odpovědět záporně.

Na prohlídce se těhotenství potvrdilo a brzy poté přišel čas udělat si názor na další kontroverzní téma spojené s očekávaným potomkem. A to na etickou stránku prenatálního genetického testování. Zodpovědnost, o které jsem mluvila v úvodu, v těchto záležitostech přitom hraje důležitou roli. Otázka sestry v telefonu a oba provedené genetické screeningy, čekání na ně a na jejich výsledky, mě postavily před zajímavé otázky. Je nezodpovědné přivést na svět dítě, pokud zrovna nejste v té nejlepší socio-ekonomické situaci? A co teprve přivést na svět dítě s postižením? Genetické testování má sloužit k tomu, abychom mohli udělat informované rozhodnutí. Lze ale odmítnutí rozhodovat se o životě nebo smrti jiného člověka na základě této informace (či odmítnutí této informace samotné) považovat za nezodpovědné? A lze se informovat i na to, jak se člověk bude do konce života cítit v případě rozhodnutí o ukončení těhotenství kvůli postižení dítěte?

V rámci svého dobrovolničení jsem dva a půl roku pracovala s dětmi a dospívajícími s mentálním postižením, nejčastěji autismem a Downovým syndromem. Přestože se od minulého režimu mnoho změnilo k lepšímu, stále se ve společnosti s těmito lidmi téměř nesetkáváme a i inkluzivní vzdělávání, které začleňuje děti byť jen s fyzickým nebo lehkým mentálním postižením, je v ČR stále kontroverzní téma. Vyčleňování postižených lidí ze společnosti ale vede k tomu, že máme pocit, jakoby neexistovali, bylo jich jen velmi málo a jejich stav byl něčím „nenormálním“. A naším cílem přece je, chovat se zodpovědně a přivádět na svět jen „normální“ jedince.

Co by ale mělo být kritériem při našem „informovaném rozhodnutí“? Pokud je to kvalita života dítěte, považuji na základě svých zkušeností ukončení těhotenství z důvodu mírných postižení typu Downova syndromu za nemorální. A to především proto, že je interrupce v případě genetických vad možná do mnohem pozdějšího stádia těhotenství, než je to u jiných umělých potratů (v ČR dle zákona do 12. týdne bez omezení a až do 24. týdne u genetických vad). Pro silné žaludky lze o pouhých 16 týdnů později (v případě předčasného porodu i dříve) již za uměle vyvolanou smrt dítěte dostat až 20 let vězení.

Lidé s Downovým syndromem mohou žít šťastným a plnohodnotným životem (úvaha nad tím, co to je plnohodnotný život, by za mě vystačila na samostatný článek, zde si však vystačím poznámkou, že průměrný věk dožití lidí s Downovým syndromem je 60 let, přičemž mnoho z nich žije zdravým a aktivním životem). Pokud je ale naším kritériem „normálnost“, narážíme na problém. Nesouhlasím totiž s tím, že bychom se měli snažit mít nad svou normálností nějakou kontrolu a stanovovat si v ní společenské hranice.

Za fakt, že všechny naše dosavadní testy vyšly v pořádku, jsem neskutečně vděčná. Zároveň ale vím, že by pro mě rozhodování nebylo jednoduché ani při těžkých genetických vadách. V případě těch lehčích jsem si jistá, že bych na potrat nešla a přestože nikoho nesoudím za jakékoliv rozhodnutí, vlastně jsem sama sebe silou tohoto přesvědčení pozitivně překvapila.

Například na Islandu, kde jsem strávila minulý víkend, se procento žen, které se při pozitivním testu na Downův syndrom rozhodnou pro ukončení těhotenství, blíží téměř stovce. V ČR oproti 80. létům klesl kvůli potratům počet narozených dětí s Downovým syndromem o více než polovinu. Podezření na genetickou vadu se přitom po krevním a ultrazvukovém testu musí potvrdit nebo vyvrátit tzv. invazivním prenatálním diagnostickým testem ze vzorku placenty, plodové vody či krve pupečníku, který může v ojedinělých případech způsobit infekci a samovolný potrat. Pokud se diagnóza potvrdí, má žena možnost těhotenství ukončit do 24. týdne těhotenství.

Dvacátý čtvrtý týden zároveň představuje milník, od kterého jsou již jiné předčasně narozené děti v ČR ze zákona zachraňovány (na požádání rodičů se lze pokoušet o záchranu nedonošence od 22. týdne). Vzhledem k tomu, že v tomto období už nenarozené dítě váží okolo půl kila a matka zřetelně cítí jeho pohyby, připadá mi možnost dobrovolného ukončení v tomto stádiu naprosto nepředstavitelná a jsem si jistá, že se neobejde bez psychických následků.

Nejsem vůbec nábožensky nebo spirituálně zaměřený člověk a racionalita, zodpovědnost a snaha o prevenci nechtěných událostí jsou pro mě důležitými vlastnostmi, které nám mohou v mnoha směrech usnadnit život. Ať už se to týká rodičovství nebo jiných životních zkušeností, je však třeba nezapomínat, že nikdy nemáme nad okolnostmi absolutní kontrolu a mnohdy nám i nečekané věci mohou přinést štěstí nebo uštědřit důležitou životní lekci.

Pokud se člověk rozhodne být rodičem (tzn. neukončí ze závažných důvodů těhotenství před 12. týdnem), nese si s sebou zkrátka doživotní riziko, že věci nebudou probíhat přesně podle plánu. A já díky téhle nové zkušenosti věřím, že snaha o jakoukoliv normalitu nebo kontrolu nám v tomto směru krade část naší vlastní lidskosti…