Ukotvení

Pro dnešek si tu zachytím jen takové momentální myšlenkové plynutí. Je hodně osobní, ale zároveň věřím, že se v současné koronavirové krizi nějakým způsobem může týkat každého z nás (nebo se možná zase oklikou dostávám k tomu, co je ostatním dávno jasné :)). Posledních několik dní nebo možná dokonce i týdnů cítím, že mi něco chybí. Nazvala jsem si to jako ukotvení. Posunula jsem se dál, hlouběji do sebe a cítím se o mnoho spokojeněji, ale svým způsobem jako bych od té doby místo šíleného úprku vpřed vlastně jen neklidně přešlapovala na místě. Jako bych nemohla přijít na to, jak jít dál, ale nevracet se zpátky. Jak sebrat všechnu energii a motivaci, co ve mě proudí, když pomyslím na všechny možné směry, kterými bych se mohla vydat a vydat se tím správným, tím vlastním. 

Neustále bojuji sama se sebou za to, abych dokázala najít opravdové štěstí v tom, co už mám, v tom, kým už jsem, tady a teď. Daří se mi to často, mnohem častěji, než kdy dřív, ale nedokážu si ten pocit udržet dokonce ani celé dny. Negativní roli ve střídání mých dojmů určitě hraje únava, nedostatek spánku a nedostatek volného času. Svým způsobem, i když jsem si řekla, že na něm nechci být závislá, mě brzdí i nedostatek pochopení od ostatních (nebo paradoxně naopak pochopení od těch, k jejichž způsobu života nebo uvažování jsem dosud vždycky měla výhrady). Kdybych byla méně unavená a měla více volného času, nedokázala bych se přitom ukotvit nejspíš už vůbec a vrhla bych se po hlavě do něčeho, co s největší pravděpodobností vůbec moje vlastní není. To už nedělám možná i proto, že mi došlo, že odpovědi je třeba spíš než v dálce nebo šířce hledat v hloubce. Na druhou stranu cítím, že mám energii dělat všechno možné, jenom ne věnovat se tomu, co je přímo přede mnou. 

Pokouším se teď pochopit, proč tomu tak je. Proč mi třeba přesto, že jsem do nového dne vykročila pravou nohou a pozitivně naladěná, už u oběda dochází trpělivost a motivace. Proč mě vlastně pořád tak rozčiluje provozní nepořádek v naší domácnosti, to, že v jedenáct hodin ráno stojím už potřetí během jednoho dne u plotny a dochází mi čisté nádobí, a že mě dítě už podesáté za den nutí hrát s ním hokej nebo posouvat dřevěné vláčky. Tyhle věci dokážu s radostí dělat jen omezenou dobu a problém je, že ji zatím nedokážu pro sebe i ostatní srozumitelně ohraničit. Nejsem si sama sebou jistá, nejsem ukotvená a snažím se užívat si přítomnost tak dlouho, dokud mě nečekaně nezastaví moje vlastní hlava. Ta mě pak často hází do módu - zas je všude bordel, nemám v ničem systém, můžu se urvat a stejně nikdo není spokojený, nemám vůbec čas na sebe, zase si stěžuju, neumím si to užívat, jsem nejhorší člověk... a z toho během jednoho dne už není jednoduchá cesta ven. 

Snažila jsem se na tohle všechno podívat z opačného pohledu a říct si, proč vlastně od sebe očekávám systém, pořádek, zajištění spokojenosti ostatních a jenom pozitivní přístup. A dostala jsem se zase k nedostatku sebehodnoty. Tam už jsem ale byla. Všichni jsme přece sakra v pohodě tak, jak jsme, tady a teď. I já. Nesystematická a negativní. Poučení pro příště? 

1) Dělat spíš míň, než víc. Říkat víc ne, než ano. Vykašlat se na domácí kapsičkovou přesnídávku a místo hraní hokeje a vláčků vypadnout ven i kdyby venku padaly trakaře. 

2) Pokud něco nemůžu nebo nechci změnit, je třeba upravit svojí perspektivu a najít na tom něco pozitivního. Vaření mě baví a dneska jsem se mu mohla věnovat celý den. Naučila jsem se spoustu nových věcí a triků, co mi příště usnadní práci. Super! 

3) Budovat trpělivost a nadhled skrz vciťování do ostatních. Říct si třeba: "Jo to musí být pruda, když chce člověk mermomocí vylézt na okenní parapet a někdo vás pořád sundává dolů. Taky bych řvala..." 

4) Mít se pořád na co těšit. V minulém týdnu mě hrozně drželo těšení a přípravy na nedělní kanadské Díkůvzdání, setkání s přáteli a pečení krocena. Teď už se začínám těšit na Halloween a vykrajování dýní. Je jedno, co to je a čím jednodušší záležitost, tím lepší! V jednoduchosti je totiž krása! 

5) Co nejméně se rozptylovat. Zprávy se dá číst jen jednou denně. Instagram a Facebook, přestože na ně semtam mrknu v prohlížeči, jsem si z mobilu nekompromisně odinstalovala. Nechci být máma na mobilu. 

6) Udržovat sociální kontakty. I když je to v téhle době těžké, netrávit celé dny jen sama s malým bez toho, abych si s někým zavolala nebo napsala. 

7) Sbírat inspiraci. Z knih, z malých každodenních okamžiků, z rozhovorů s lidmi, z vlastních myšlenek :))