Příběhy, které je těžké vyprávět

Poslední článek tohoto roku se trochu odlišuje od zbytku letošní série. Není totiž o mě, ale o tématu, které se mnou letos hluboce hnulo. Jde v něm o příběhy, které se nás zdánlivě nedotýkají, jsou záležitostmi jiných zemí, jiných lidí, odehrávají se za cizími zavřenými dveřmi. Jsou to příběhy dětí, na které je těžké se podívat a přijmout, že se něco takového může v dnešní době dít. Ještě těžší je představit si, kolik takových osudů asi ve skutečnosti je. Ač jsem na ně narazila náhodou, vzhledem k mým zkušenostem s dobrovolnickou prací s dětmi s mentálním postižením v ČR i v zahraničí ve mě vyvolávají pocit bezmoci, obdivu k lidem, kteří se v problematice angažují a touhy alespoň nějakým malým dílem pomoci... 

"Děti patří do rodin." Tahle věta, která by mi ještě před dvěma lety zněla jako nejprázdnější klišé na světě, dostává pro mě aktuálně úplně nový význam. Na vlastní kůži zakouším, kolik jedno zdravé malé dítě absorbuje lásky, pozornosti a času a zcela se to vymyká mým naivním bezdětným představám.  Neméně překvapená jsem vlastně i z toho, že všechnu tuhle lásku, pozornost a čas dobrovolně dávám na úkor všeho možného a za žádnou cenu bych neměnila. Dobrý rodič přirozeně poskytuje to, co dítě potřebuje. Žádná jiná instituce než milující rodina, která může být jakkoliv alternativní nebo nekompletní, nic takového zajistit z podstaty nedokáže a uvědomění, o kolik jsou děti vyrůstající v dětských domovech a jiných zařízeních během prvních let svého života ochuzeni, je pro mě šokující. Zároveň mi dochází i to, jak moc jsem jako dítě absorbovala a dostala já sama a nakolik jsem i v dospělosti (snad především pozitivně) stále ovlivněna výchovou. 

"Děti s postižením patří do rodin." Je zřejmé, že děti s fyzickým nebo mentálním postižením mají specifické potřeby. K těm může patřit zajišťování zdravotní péče, pomůcek a finančních prostředků, náročná celodenní domácí péče, speciální vzdělávání, zcela jiná emoční, psychologická i časová investice rodičů. V tomto případě je ještě nepravděpodobnější, že by tyto potřeby v alespoň částečně porovnatelném měřítku byla schopna poskytnout nějaká instituce. Rodiče dětí s postižením, kteří tuto péči zajišťují, proto potřebují a zaslouží si veškerou možnou podporu a uznání.

Když mi bylo šestnáct, začala jsem docházet jako dobrovolník do jihlavského stacionáře pro děti a dospělé s mentálním postižením. Na našem oddělení byl šikovný pětiletý chlapec s Downovým syndromem, který jezdil pravidelně na víkendy a prázdniny domů. Asi po roce mého působení ho jeho rodiče přesunuli do celoročního zařízení a přestali ho navštěvovat. Podle informací, které se k nám dostaly, byly přes snahu vychovatelek v zařízení do půl roku pryč téměř všechny pokroky, které za svůj krátký život udělal. Přestal komunikovat a používat znakovou řeč. Ztratil motivaci. Takhle vzpomínka je pro mě pořád hrozně silná, těžko se vyrovnávám s představou samoty a smutku, který musí cítit pětileté dítě, když je najednou na světě úplně samo. 

Přestože jsou i v chudších zemích mnohé instituce adekvátně vybaveny a kvalifikovaný personál v nich provádí vynikající práci, emoční a vztahová deprivace dětí může někdy mít i fyzické projevy. V ghanské Akkře jsem pět měsíců ve volném čase pracovala jako dobrovolník ve speciální základní škole, kam dojížděly děti z rodin i ze sirotčince. Rozdíly mezi nimi nebyly vidět na první pohled, ale po určitém čase mi taky nechaly hluboké šrámy na duši. Některé děti ze sirotčince, přestože byl dobře financovaný a dostávaly adekvátní stravu, trpěly podvýživou. Byly upoutány na invalidní vozík, přestože by při individuální péči a fyzioterapii mohly chodit. Občas mi některé silně stisklo ruku a nepustilo, dokud jsem se po velmi dlouhé době skoro až silou nevykroutila. Jedna z učitelek mi po nějaké době řekla, že si k těmto dětem nemám vytvářet příliš osobní vazby. Já zanedlouho odjedu a oni zůstanou a není třeba je vystavovat další ztrátě a opuštění... 

Tyhle moje osobní prožitky a vzpomínky jsou pravděpodobně důvodem, proč mě Instagramový účet jedné americké neziskové organizace, zabývající se potřebami postižených dětí v chudých sirotčincích různě po světě, probudil z letargie běžného konzumenta prázdného obsahu sociálních sítí. Organizace Maya's Hope sdílí příběhy dětí, které za zavřenými dveřmi vládních institucí na Ukrajině a Filipínách zažívají tak extrémní zanedbání péče, že si to v dnešním světě jen těžko dokážeme představit. Zajišťuje jim zdravotní péči, hygienické pomůcky a výživu, školí a platí pečovatele a podporuje mezinárodní adopce. 

Přestože za normálních okolností nejsem velký fanoušek mezinárodních adopcí a spasitelského syndromu, který k nim může vést a ovlivňovat jejich průběh (tomuhle tématu bych se tady taky někdy chtěla věnovat trochu blíže), v tomto případě se jejich prostřednictvím občas podaří opravdový zázrak. Fakt, že existují rodiny, které si osvojí náctileté těžce mentálně i fyzicky postižené a zanedbané dítě z druhého konce světa je pro mě sám o sobě těžko stravitelný a ohromující. Nezáleží na tom, že jde většinou o větší a křesťansky založené rodiny. Naopak je možná zajímavé zamyslet se nad tím, co v lidech podněcuje schopnost takových životních kroků a motivaci k nim a jak daleko se hodnotově nacházíme my sami od toho, abychom dokázali poskytnout někomu domov. Chtěla jsem k článku původně dát fotografie některých takových případů s dobrým koncem, ale mám pocit, že mi nepřísluší je sdílet. K nalezení jsou např. na jednom z Instagramových účtů výše zmíněné organizace. 

Cílem tohoto článku je motivovat případné čtenáře k zamyšlení a popř. i k podpoře této nebo nebo některé z podobných iniciativ. Mezinárodní adopce jsou nákladná záležitost, mnoho organizací (v případě výše zmíněné organizace Maya's Hope např. přidružená organizace Reece's Rainbow) rodiny podporuje prostřednictvím fundraisingu. Děti, které reprezentují, mohou být adoptovány pouze do určitého věku, poté jsou přesunuty do institucí pro dospělé, které bývají ještě více podfinancované. Tam, bez naděje na změnu, poté dožívají v extrémní psychické i fyzické deprivaci. 

Obecně o tom proč darovat a jak darovat správně jsem už dříve také psala např. tady.