O dobrovolnictví
Čím jsem starší, tím víc chápu, že čas je to nejcennější, co může člověk věnovat, ať už svojí rodině, přátelům, práci, sobě nebo třeba i úplně cizím lidem. A právě o tom posledním je i dnešní článek. Dobrovolničit jsem začala ve třeťáku na gymplu, abych si vyzkoušela práci v oblasti, kterou jsem zvažovala pro studium na výšce a budoucí práci. Otravovaly mě totiž reakce okolí typu "vždyť o tom nic nevíš, tak jak můžeš vědět, že to chceš dělat", se kterými jsem se vlastně v hloubi duše trochu ztotožňovala. Postupem času pro mě ale dobrovolnictví, oproti jiným pracovním zkušenostem, získalo trochu jinou definici...
Když se člověk rozhlédne kolem sebe, vždycky se najde nějaká příležitost, jak přiložit ruku k dílu. Každé malé město má svoje problémy nebo potenciál stát se otevřenějším, příjemnějším a kulturnějším prostředím pro svoje obyvatele. V každém z nich už se pravděpodobně taky najde pár nadšenců, kteří se do jeho rozvoje aktivně zapojují. Většinou stačí se prostě poohlédnout a přidat se k něčemu, co nás zaujme. Já jsem začínala v jihlavském stacionáři pro děti a dospívající s mentálním postižením, kde jsem prostě jednou zaklepala na dveře a od té doby tam pravidelně docházela dva roky.
Moje práce spočívala hlavně v přípravě a realizaci odpoledního programu pro klienty stacionáře, kteří v něm většinou trávili celý pracovní týden a na víkend odjížděli domů. Často jsme s ostatními vychovatelkami chodily ven s větší skupinou, popř. jsem vyfasovala jednoho nebo dva mládežníky a vyrazili jsme na nějakou akci pro děti, do parku, na nádraží pozorovat vlaky nebo do cukrárny na zmrzlinu. Když to nedovolovalo počasí, hráli jsme různé hry v tělocvičně, zpracovávali domácí úkoly ze školy nebo trénovali na soutěž v ping-pongu. Čím delší dobu jsem v organizaci pracovala, tím větší důvěru jsem měla od ostatních zaměstnanců, dostávala na starost mladší děti nebo děti s těžším postižením a občas pomáhala i při večerní rutině.
Tahle první dobrovolnická zkušenost se pro mě brzy stala něčím mnohem větším, než jen zkouškou, jestli mě vybrané budoucí povolání bude bavit. Začala jsem cítit větší zodpovědnost a i když jsem se postupem času rozhodla pro studium úplně jiného oboru, do stacionáře jsem chodila dál. Zároveň jsem nakupovala a četla knihy o poruchách autistického spektra, Downově syndromu i vzdělávacích metodách ve speciální pedagogice a měla jsem čím dál větší chuť se v oblasti sama vzdělávat. Postupem času mi došlo, že ani práci bez nároku na odměnu nemůžu dělat efektivně bez znalostí a zkušeností a že můžu opravdu pomáhat jedině tak, když se budu snažit držet krok s vychovatelkami, budu nad svojí prací víc přemýšlet a doplňovat si znalosti. Pochopila jsem, že přestože sama věnuji svůj volný čas, nemůžu na oplátku očekávat, že někdo bude věnovat svůj čas mojí osobě, ať už se to týká vzdělávání nebo zadávání úkolů. I z toho důvodu ve mně pocit zodpovědnosti rostl čím dál víc.
Oproti stážím a dalším pracovním zkušenostem je pro mě dobrovolnictví opravdová srdcovka. Něco, co člověk nedělá pro zářez do životopisu nebo fotku na Instagram, pro co se nenadchne na týden nebo měsíc. Dobrovolnictví je příležitostí vrátit prostřednictvím svojí práce a dovedností společnosti to, co jsem si z ní jinde vzala. Co mi hned několikrát dalo možnost vyprostit se ze svého světa a poznat úplně jinou realitu lidí, kteří přitom žijí v mém bezprostředním okolí. Co mi pomohlo odbourat stereotypy a vybudovat nové vztahy. Co jsem se vždycky snažila dělat na maximum na úkor svého volného času bez vidiny přímé odměny. Je totiž dobré zachovat i při všem tom dobrodiní zdravou pokoru a uvědomit si, že naše snaha je jen kapkou v moři a svět díky ní nezačne točit na opačnou stranu. Odměnou byl ale pro mě vždycky právě ten pocit, že se ze sebe snažím dávat to nejlepší.
Pro tohle všechno mi nevadilo jezdit čtyři roky při VŠ jednou týdně dvě hodiny autobusem do vedlejšího města doučovat děti ze sociálně vyloučených lokalit nebo chodit pět měsíců dvakrát týdně několik kilometrů pěšky po rozpálené prašné cestě v ghanské Akkře pomáhat do školy pro děti s mentálním postižením. Nevadilo mi prodávat second-hand oblečení v bruselské pobočce Oxfamu, i když jsem neuměla pořádně francouzsky, ani sbírat všelijaký bordel v rámci úklidu pražských Malvazinek. Nevymlouvala jsem se na nedostatek času, počasí, zkouškové období, moc práce a i když se mi někdy sebevíc nechtělo, prostě jsem šla. Úkoly, které jsem dostala na starost, nebyly vždycky podle mých představ a někdy jsem musela jít daleko za hranici svého komfortu, abych je mohla dělat a i když mi často někdo říkal, abych si ujasnila priority a dobrovolnictví se vzdala, nedala jsem si říct.
Postupem času mi došlo, že není potřeba jezdit pomáhat na druhý konec světa, protože svoje "rozvojové problémy" má i moje bezprostřední okolí. V něm navíc aktuálním potřebám rozumím a můžu pracovat dlouhodobě a konzistentně. I proto jsem nikdy za dobrovolnictvím cíleně neodjela do zahraničí, ale pracovala jsem radši v místě svého bydliště (na nějakou dobu jím byla i Ghana a Belgie), kde jsem měla možnost se nejdřív aklimatizovat a zorientovat, a pak si vybrat obor, ve kterém už jsem nějaké znalosti a dovednosti měla, popř. si je průběžně doplňovala.
Dnes jsem za všechny tyhle vzpomínky hrozně vděčná a vlastně jsem i trochu hrdá na to, že jsem k práci přistoupila právě takhle, a že jsem se nenechala odradit. Potkala jsem během své cesty spoustu inspirativních lidí a získané zkušenosti mi pomohly k pracovním stážím, dost možná i k prvnímu opravdovému zaměstnání a aktuálně i k práci v organizaci INEX-SDA, která se dobrovolnictvím přímo zabývá. Navíc není všem dnům konec a věřím, že se mi v budoucnu podaří se zase do nějakých aktivit zapojit vlastníma rukama. Vlastně trochu doufám, že se i v Čechách brzy stane dobrovolnictví normou. Výmluvy na nedostatek peněz, času nebo příležitostí v nejbližším okolí, já totiž neberu... :)
 |
| Kampaň "Ukliďme Česko, ukliďme svět" |
Když se člověk rozhlédne kolem sebe, vždycky se najde nějaká příležitost, jak přiložit ruku k dílu. Každé malé město má svoje problémy nebo potenciál stát se otevřenějším, příjemnějším a kulturnějším prostředím pro svoje obyvatele. V každém z nich už se pravděpodobně taky najde pár nadšenců, kteří se do jeho rozvoje aktivně zapojují. Většinou stačí se prostě poohlédnout a přidat se k něčemu, co nás zaujme. Já jsem začínala v jihlavském stacionáři pro děti a dospívající s mentálním postižením, kde jsem prostě jednou zaklepala na dveře a od té doby tam pravidelně docházela dva roky.
Moje práce spočívala hlavně v přípravě a realizaci odpoledního programu pro klienty stacionáře, kteří v něm většinou trávili celý pracovní týden a na víkend odjížděli domů. Často jsme s ostatními vychovatelkami chodily ven s větší skupinou, popř. jsem vyfasovala jednoho nebo dva mládežníky a vyrazili jsme na nějakou akci pro děti, do parku, na nádraží pozorovat vlaky nebo do cukrárny na zmrzlinu. Když to nedovolovalo počasí, hráli jsme různé hry v tělocvičně, zpracovávali domácí úkoly ze školy nebo trénovali na soutěž v ping-pongu. Čím delší dobu jsem v organizaci pracovala, tím větší důvěru jsem měla od ostatních zaměstnanců, dostávala na starost mladší děti nebo děti s těžším postižením a občas pomáhala i při večerní rutině.
Tahle první dobrovolnická zkušenost se pro mě brzy stala něčím mnohem větším, než jen zkouškou, jestli mě vybrané budoucí povolání bude bavit. Začala jsem cítit větší zodpovědnost a i když jsem se postupem času rozhodla pro studium úplně jiného oboru, do stacionáře jsem chodila dál. Zároveň jsem nakupovala a četla knihy o poruchách autistického spektra, Downově syndromu i vzdělávacích metodách ve speciální pedagogice a měla jsem čím dál větší chuť se v oblasti sama vzdělávat. Postupem času mi došlo, že ani práci bez nároku na odměnu nemůžu dělat efektivně bez znalostí a zkušeností a že můžu opravdu pomáhat jedině tak, když se budu snažit držet krok s vychovatelkami, budu nad svojí prací víc přemýšlet a doplňovat si znalosti. Pochopila jsem, že přestože sama věnuji svůj volný čas, nemůžu na oplátku očekávat, že někdo bude věnovat svůj čas mojí osobě, ať už se to týká vzdělávání nebo zadávání úkolů. I z toho důvodu ve mně pocit zodpovědnosti rostl čím dál víc.
Oproti stážím a dalším pracovním zkušenostem je pro mě dobrovolnictví opravdová srdcovka. Něco, co člověk nedělá pro zářez do životopisu nebo fotku na Instagram, pro co se nenadchne na týden nebo měsíc. Dobrovolnictví je příležitostí vrátit prostřednictvím svojí práce a dovedností společnosti to, co jsem si z ní jinde vzala. Co mi hned několikrát dalo možnost vyprostit se ze svého světa a poznat úplně jinou realitu lidí, kteří přitom žijí v mém bezprostředním okolí. Co mi pomohlo odbourat stereotypy a vybudovat nové vztahy. Co jsem se vždycky snažila dělat na maximum na úkor svého volného času bez vidiny přímé odměny. Je totiž dobré zachovat i při všem tom dobrodiní zdravou pokoru a uvědomit si, že naše snaha je jen kapkou v moři a svět díky ní nezačne točit na opačnou stranu. Odměnou byl ale pro mě vždycky právě ten pocit, že se ze sebe snažím dávat to nejlepší.
Pro tohle všechno mi nevadilo jezdit čtyři roky při VŠ jednou týdně dvě hodiny autobusem do vedlejšího města doučovat děti ze sociálně vyloučených lokalit nebo chodit pět měsíců dvakrát týdně několik kilometrů pěšky po rozpálené prašné cestě v ghanské Akkře pomáhat do školy pro děti s mentálním postižením. Nevadilo mi prodávat second-hand oblečení v bruselské pobočce Oxfamu, i když jsem neuměla pořádně francouzsky, ani sbírat všelijaký bordel v rámci úklidu pražských Malvazinek. Nevymlouvala jsem se na nedostatek času, počasí, zkouškové období, moc práce a i když se mi někdy sebevíc nechtělo, prostě jsem šla. Úkoly, které jsem dostala na starost, nebyly vždycky podle mých představ a někdy jsem musela jít daleko za hranici svého komfortu, abych je mohla dělat a i když mi často někdo říkal, abych si ujasnila priority a dobrovolnictví se vzdala, nedala jsem si říct.
Postupem času mi došlo, že není potřeba jezdit pomáhat na druhý konec světa, protože svoje "rozvojové problémy" má i moje bezprostřední okolí. V něm navíc aktuálním potřebám rozumím a můžu pracovat dlouhodobě a konzistentně. I proto jsem nikdy za dobrovolnictvím cíleně neodjela do zahraničí, ale pracovala jsem radši v místě svého bydliště (na nějakou dobu jím byla i Ghana a Belgie), kde jsem měla možnost se nejdřív aklimatizovat a zorientovat, a pak si vybrat obor, ve kterém už jsem nějaké znalosti a dovednosti měla, popř. si je průběžně doplňovala.
Dnes jsem za všechny tyhle vzpomínky hrozně vděčná a vlastně jsem i trochu hrdá na to, že jsem k práci přistoupila právě takhle, a že jsem se nenechala odradit. Potkala jsem během své cesty spoustu inspirativních lidí a získané zkušenosti mi pomohly k pracovním stážím, dost možná i k prvnímu opravdovému zaměstnání a aktuálně i k práci v organizaci INEX-SDA, která se dobrovolnictvím přímo zabývá. Navíc není všem dnům konec a věřím, že se mi v budoucnu podaří se zase do nějakých aktivit zapojit vlastníma rukama. Vlastně trochu doufám, že se i v Čechách brzy stane dobrovolnictví normou. Výmluvy na nedostatek peněz, času nebo příležitostí v nejbližším okolí, já totiž neberu... :)
Komentáře
Okomentovat