Přes Ekvádor do Dejvic

Psaní mi už nějakou dobu chybělo a konečně jsem si našla chvilku se zastavit a ujasnit si, o čem by měl nový blog vlastně být. Nejde totiž zdaleka o můj první, v těch předchozích jsem se věnovala hlavně cestování a fitness. Ani jedno se mi ale teď z gauče v Dejvicích nejeví jako úplně aktuální, tentokrát to proto bude o mojí snaze zpomalit a žít v tom všem shonu trošku víc soustředěně a zodpovědně... 

Aby to všechno dávalo smysl, nejdřív ale pár slov o tom, jak jsem to měla doteď. Po zhruba deseti letech neustálého plánování a organizování si života můžu s naprostým klidem potvrdit jen jedno - že v životě se vůbec nic naplánovat nedá :) Tím ale nechci nikoho vůbec od plánování nebo zkoušení nových cest odrazovat, právě naopak. To, že člověk zůstává v neustálém napětí, na hranici svojí komfortní zóny a vymýšlí a zkouší nové věci, je jediný způsob, jak se dospět a zjistit, co opravdu v životě chceme. Málokdy se stane, že zásadní příležitosti člověku spadnou jen tak do klína, je potřeba je aktivně hledat a jít jim naproti. Zároveň je ale taky potřeba se připravit na to, že plány málokdy vyjdou přesně tak, jak si představujeme...

Na gymplu jsem dobrovolničila ve stacionáři pro postižené děti, chodila na doučování znakové řeči a plánovala studium speciální pedagogiky. Těsně před přijímačkami jsem se ale rozhodla dát na radu místních vychovatelek a jít studovat něco jiného s tím, že se k práci s dětmi můžu v budoucnu kdykoliv vrátit, ale nebude to už moje jediná možnost. Dodnes jsem za tuhle radu vděčná, protože mi otevřela cestu k mému současnému rozvojovému zaměření. 

Ani rozvoj ale nebyl mojí první volbou - po maturitě jsem se rozhodla nastoupit na dvouoborové studium žurnalistiky a uměnovědných studií. Překvapivě mě víc zaujala uměnověda, hlavně filmová a divadelní studia a chvíli to dokonce vypadalo, že magisterskou volbou budou teorie a dějiny dramatických umění. Během VŠ jsem ve volném čase dlouhodobě pracovala v oblasti sociální integrace a jezdila jsem do sousedního města doučovat děti ze sociálně vyloučených lokalit. Zájem o sociální témata, jazyky, cestování a globální rozvoj mě tak nakonec přivedl úplně k jinému nápadu - začít znovu od bakaláře, tentokrát s mezinárodními rozvojovými studii.

Velkým milníkem v mém životě byla cesta do Ekvádoru, kam jsem se vydala na vlastní pěst po prvním ročníku rozvojovek zlepšit si španělštinu a pracovat pro místní organizaci. Za pět týdnů pobytu se naší skupince španělštinářů povedlo procestovat kus země a navázat nezvykle úzké vztahy, z nichž některé udržujeme dodnes. Seznámila jsem se tam také se svým bývalým přítelem, díky němuž moje cesta později směřovala do Bruselu. 

Nakonec se mi povedlo úspěšně a v termínu dokončit obě studia, což mě dovedlo k dalšímu nápadu - když už mám dva bakaláře, proč si nedodělat i dva magistry. Přemýšlela jsem, čím rozvojová studia doplnit a zvažovala jsem buď nějaký jazyk nebo politologii se zaměřením na africká studia na UHK. Druhá možnost nakonec vyhrála především díky tomu, že program umožňoval dálkové studium a výjezdy do afrických zemí. A tak jsem dál pokračovala v nekonečné sérii přednášek, seminářů, seminárek a zkoušek na obou oborech, tentokrát navíc s přejížděním mezi dvěma městy. Do toho jsem po nocích chodila na brigádu, dál doučovala děti a jednou za tři týdny jezdila autobusem na prodloužený víkend do Belgie za přítelem. Letní prázdniny jsem si krátila buď učením francouzštiny v Bruselu nebo stážováním po pražských neziskovkách.

Zimní semestr roku 2014 jsem strávila na studijním pobytu v africké Ghaně a stala jsem se tak už podruhé mezinárodním studentem (klasický Erasmus jsem absolvovala předchozí rok ve švédském Malmo). Dlouho jsem zvažovala jestli vůbec jet a nenajít si místo studia nějakou delší pracovní stáž v terénu, nechtěla jsem dalším odloučením ohrozit svůj vztah ani možnost ukončit druhý obor v řádném termínu. Ve stejném období navíc v okolních zemích řádila ebola a nějakou dobu nebylo jasné, jestli se pobyt vůbec uskuteční. Nakonec se ale podařilo všechno zkombinovat, ebola v Ghaně se nepotvrdila a s vidinou toho, že v Belgii strávím léto i celý následující rok , jsem odjela.  

Už před Ghanou jsem se pomalu začala vracet ke sportování a od spinningu a cvičení s Jillian Michaels jsem přešla k běhání, které se stalo mým novým téměř denním chlebem. V létě před odjezdem jsem si v Belgii zaběhla svůj první půlmaraton a běhání jsem se nevzdala ani na africkém kontinentu. Nutno podotknout, že zdaleka nejsem žádný rekordman, ale vášeň pro běhání si s sebou nesu doteď. Další věc, kterou jsem začala v Ghaně rozvíjet, bylo učení jazyků. Kromě ne moc úspěšné snahy naučit se místní jazyk Twe jsem celý půlrok chodila na konverzace ve francouzštině a dostala ji tak na o něco lepší úroveň. Během pobytu jsem pracovala jako dobrovolník pro místní školu pro postižené děti a dospívající a podařilo se mi tak propojit předchozí zkušenosti se sociální prací. Absolvovala jsem taky několik telefonických pohovorů s belgickými organizacemi, nevyšla mi stáž v Evropské komisi, ale nakonec se mi povedlo získat přes školu stáž na následující semestr v mezinárodní organizaci proplacenou z Erasmu.

V lednu 2015 jsem se přestěhovala do Belgie, kde jsem zůstala necelé dva roky. Stáž v první organizaci po neúspěšném několikaměsíčním hledání práce nahradila další stáž, v mezičase se mi ale alespoň podařilo úspěšně odstátnicovat a obhájit diplomky z obou oborů. Se dvěma magisterskými tituly v kapse jsem dál hledala práci, nová placená stáž ale naštěstí poměrně rychle vyústila v první opravdové zaměstnání, když se po těhotné kolegyni uvolnilo místo projektové manažerky. Po konci projektu se pro mě další místo ve stávající organizaci nerýsovalo, ale prvotní stres z dalšího hledání práce rychle vystřídala euforie ze získané pracovní stáže v humanitární sekci Evropské komise. Oproti Erasmu byla tahle stáž už navíc i docela slušně placená. 

Aby to nebylo tak jednoduché, ve stejnou dobu se se mnou nečekaně po třech a půl letech rozešel přítel a tak jsem zůstala sama nejen na nájem, ale i na prokousávání se životem v nové zemi. Po konci stáže proto vyvstala otázka, zda v Belgii zůstat. Plánovala jsem to zkusit, ale po stovkách rozeslaných životopisů, desítkách pohovorů vedoucích pouze k nabídkám velmi krátkodobých pracovních smluv (obvykle 3 měsíce), jsem se nakonec rozhodla pro návrat do ČR. 

Práce, kterou jsem získala v ČR, byla ale splněným snem, přinesla mi možnost naučit se spoustu nových věcí, potkat mnoho inspirativních lidí a rozjet zajímavou kariéru v oboru, který jsem vystudovala. Procestovala jsem díky ní kus světa, spolupracovala s mezinárodními organizacemi i kolegy z různých zemí a měla jsem pocit, že jsem si z pracovního hlediska našla svoje místo na světě. Nově získaný mimopracovní volný čas mi navíc umožnil dál se věnovat běhání, dalšímu učení francouzštiny a nově taky svahilštiny a nakonec mě přivedl i k přihlášce na doktorát. 

Po roce a půl, během kterého by mě ani nenapadlo svoje místo v blízké době opustit, se bohužel vláda rozhodla naše oddělení okleštit o většinu zaměstnanců i rozpočet a přesunout ho na jiný resort. Protože bych přesunem zároveň přišla o svoji nově získanou vedoucí pozici, rozhodla jsem se po dlouhém váhání změnit působiště s tím, že se dvěma resorty budu dál spolupracovat na zkrácený úvazek.  

Tím se tak pomalu dostávám do přítomnosti. Ačkoliv se mi snad dál úspěšně daří balancovat tři práce, které mě všechny neskutečně naplňují a studium s nimi související, na podzim mě čeká tříměsíční pracovní pobyt v OECD a (klepu na dřevo) zubí se na mě štěstí i v osobním životě, uvědomuji si čím dál víc význam schopnosti zpomalit, soustředit se, poslouchat ostatní a žít zodpovědně dle svých hodnot a ideálů.

A tohle je teď mojí novou životní prioritou.