Proč nejsem globální občan
Ať už chci nebo ne, patřím ke generaci mileniálů. Je mi třicet, považuji se za přiměřeně vzdělaného člověka, žila jsem alespoň krátkodobě v pěti cizích zemích, domluvím se čtyřmi světovými jazyky a zajímá mě, co se ve světě děje. Při mém životním stylu, který v mých dospělých sociálních kruzích vůbec není ničím neobvyklým, se člověk snadno začne cítit odtržený od svého původu a místa, ve kterém vyrostl. Přemýšlí zkrátka trochu jinak a je tak někdy snazší cítit se víc doma třeba na druhé straně zeměkoule, než na vlastní rodné hroudě. Jenomže to snazší není vždycky to pravé...
Koncept globálního občanství je něco, nad čím jsem poslední dobou hodně přemýšlela a článek vzniká tematicky během tradičního hudebního Global Citizen Festivalu v New Yorku, kterého se včera zúčastnilo i pár mých známých. Názor na něj (na koncept, nikoliv festival :)) vlastně trochu souvisí i s mým přístupem ke (globálnímu) dobrovolnictví. Možná je to tím, že jsem momentálně zase na nějakou dobu pracovně mimo ČR a mám možnost sžívat se s novým prostředím a novou společností. A to jak s tou místní francouzskou, tak s mezinárodní komunitou, ve které pracuji. I když jenom nakrátko, hledám si tu pomalu svoje místo a to mě nutí zamýšlet se nad vlastní identitou a tím, jaký vliv na ni mají moje životní zkušenosti. Titulek je ale možná trochu zavádějící, takže nejdřív k tomu, co pro mě tahle identita vlastně znamená.
Na jednu stranu je odpověď na otázku, kým se cítím být, u mě asi trošku jednodušší, než u jiných. Nemám totiž žádný kosmopolitní background, oba moji rodiče pochází z Jihlavy, kde dosud žijí, stejně jako většina mojí rodiny. Já jsem v Jihlavě vyrostla a žila do svých devatenácti let. Jsem tedy "čistokrevná" Jihlavačka a za jedenáct let života mimo své rodné město jsem ho nepřestala mít ráda, ani jsem nepřestala vnímat jeho problémy.
Co se ale bohužel změnilo a přivádí mě to k i dnešnímu zamyšlení, je chuť se do dění v něm zapojovat nebo věci měnit. Po jednom tragicky ztroskotaném nápadu angažovat se zde v oblasti sociální integrace, kdy jsem začala dostávat anonymní výhružné zprávy a psaly se o mně nesmysly v regionálních novinách, jsem nad jihlavskými problémy sama za sebe tak trochu zlomila hůl. To ale nic nemění na jedné zásadní věci. A to té, že i přes své selhání cítím, že místním záležitostem a přemýšlení místních lidí rozumím zdaleka lépe, než problémům jiných míst, ve kterých jsem kdy žila nebo o nich četla.
Integrovat se plně do nové společnosti je otázkou let, možná i desetiletí, a totéž platí pro schopnost porozumění jejím výzvám ve vší komplexnosti. Po dvou letech v Bruselu, přestože jsem měla spoustu místních přátel a byla jsem hodně v kontaktu s belgickou rodinou tehdejšího přítele, jsem dokázala místní záležitosti vnímat pořád jako cizinec, ale ne se do nich úplně vžít. Rozdíl je především ten, že jsem za ně nikdy nezačala cítit osobní zodpovědnost.
Během studií jsem občas měla pocit, že na mě leží všechna tíha lidstva. Jak to, že sedíme se založenýma rukama doma, když se všude děje tolik nespravedlností a hrůz? Učit se o největších globálních problémech a vnímat věci v mezinárodních souvislostech je určitě něco, co musí být součástí našeho vzdělávacího systému a je to možná tou nejdůležitější dovedností pro přežití v dnešním světě. Jen tak můžeme všichni využívat možnosti, které díky svobodě a příznivé ekonomické situaci máme, a přitom naší planetu úplně nezhuntovat a nepozabíjet se navzájem. Snažit se ale cítit nebo vyvolat zodpovědnost jednotlivce za všechny ty nejpalčivější problémy světa náš svět uměle zmenšuje do podoby globální vesnice, která je jen pouhou iluzí.
Tahle iluze, že svět je malinký a každý se v něm plně orientujeme, je podle mě nebezpečná ze dvou důvodů. Prvním je, že není univerzální, ale jde do značné míry o jakési privilegium západní společnosti. Naše pasy, peněženky a migrační politiky jiných zemí nám umožňují volně cestovat, žít a pracovat téměř kdekoliv. Je pro nás čím dál těžší si uvědomit, že toto zdaleka není realita pro každého. Kvalitní vzdělání a přístup k informacím nám navíc dávají pocit, že všemu rozumíme. Často se setkávám s tím, že kolegové a kamarádi vytahují z rukávu řešení klimatických změn, humanitární krize v Jemenu nebo genocidy v Myanmaru, nejlépe všechno najednou u jednoho kafe. Všechno se zdá být jednoduché, jako facka a nikdo se netváří, že by existovalo téma, kterému nerozumí nebo na něj nemá názor. Plyne z toho taky jakýsi pocit intelektuální nadřazenosti, který se výše zmíněná privilegia pokouší ospravedlňovat. Povrchní znalost globálního kontextu z nás ale žádné obroditele nedělá a pocit světa na dlani možná spojuje naši sociální bublinu, ale naopak nás odděluje od těch, jejichž světu předstíráme, že rozumíme a kteří žijí v naprosto jiné socio-ekonomické nebo politické realitě.
U druhého důvodu se vrátím na začátek tohoto článku k zamyšlení, proč je pro nás těžké hledat řešení lokálních problémů v našich rodných městech, ale máme pocit, že rozumíme těm na druhém konci světa. Porozumění věcem v jejich komplexnosti nám totiž neumožňuje nabízet jednoduchá řešení. A to jsme potom v koncích. Na lokální úrovni nám trošku víc dochází, že spravedlnosti pro místní výrobce nebo ochrany životního prostředí nelze docílit pouhou spotřebitelskou volbou, protože ve většině případů prostě vítězí lidská pohodlnost. Dokážeme lépe pochopit, že konflikty ve společnosti mohou mít historické důvody a cesta k vzájemnému pochopení a soužití stojí spoustu energie a může trvat celé generace. V nových lokalitách nějakou dobu hloubku prohnilosti společnosti nevnímáme tak intenzivně a tak můžeme nabýt falešného pocitu bezproblémovosti a cítit se kdekoliv jinde lépe, než doma. Díky globálnímu nadhledu, který nám poskytlo naše mileniálství, se své lokální identity raději vzdáváme, než abychom si přiznali, že na něco nemáme připravenou jasnou odpověď. Stejně tak jezdíme obdivovat jiné kultury, ale ztrácíme schopnost definovat tu vlastní.
Osobně svoji identitu proto měřím podle toho, za co cítím svoji osobní zodpovědnost a tu chci vnímat jen u těch záležitostí, kterým opravdu rozumím. Nemusí jít přitom samozřejmě jen o lokální kontext a osobní zkušenost, ale třeba i dlouhodobý zájem a studium. Návrat ke zdravému patriotismu, popř. k odbornosti, mi dodává pokoru a zároveň ze mě snímá tíhu veškerých světových zrůdností, které neumím ani nemůžu změnit. Snad mi přinese i motivaci posouvat věci k lepšímu ve svém okolí, kde to opravdu znám nebo kde mám svoje kořeny.
Koncept globálního občanství je něco, nad čím jsem poslední dobou hodně přemýšlela a článek vzniká tematicky během tradičního hudebního Global Citizen Festivalu v New Yorku, kterého se včera zúčastnilo i pár mých známých. Názor na něj (na koncept, nikoliv festival :)) vlastně trochu souvisí i s mým přístupem ke (globálnímu) dobrovolnictví. Možná je to tím, že jsem momentálně zase na nějakou dobu pracovně mimo ČR a mám možnost sžívat se s novým prostředím a novou společností. A to jak s tou místní francouzskou, tak s mezinárodní komunitou, ve které pracuji. I když jenom nakrátko, hledám si tu pomalu svoje místo a to mě nutí zamýšlet se nad vlastní identitou a tím, jaký vliv na ni mají moje životní zkušenosti. Titulek je ale možná trochu zavádějící, takže nejdřív k tomu, co pro mě tahle identita vlastně znamená.
Na jednu stranu je odpověď na otázku, kým se cítím být, u mě asi trošku jednodušší, než u jiných. Nemám totiž žádný kosmopolitní background, oba moji rodiče pochází z Jihlavy, kde dosud žijí, stejně jako většina mojí rodiny. Já jsem v Jihlavě vyrostla a žila do svých devatenácti let. Jsem tedy "čistokrevná" Jihlavačka a za jedenáct let života mimo své rodné město jsem ho nepřestala mít ráda, ani jsem nepřestala vnímat jeho problémy.
Co se ale bohužel změnilo a přivádí mě to k i dnešnímu zamyšlení, je chuť se do dění v něm zapojovat nebo věci měnit. Po jednom tragicky ztroskotaném nápadu angažovat se zde v oblasti sociální integrace, kdy jsem začala dostávat anonymní výhružné zprávy a psaly se o mně nesmysly v regionálních novinách, jsem nad jihlavskými problémy sama za sebe tak trochu zlomila hůl. To ale nic nemění na jedné zásadní věci. A to té, že i přes své selhání cítím, že místním záležitostem a přemýšlení místních lidí rozumím zdaleka lépe, než problémům jiných míst, ve kterých jsem kdy žila nebo o nich četla.
Integrovat se plně do nové společnosti je otázkou let, možná i desetiletí, a totéž platí pro schopnost porozumění jejím výzvám ve vší komplexnosti. Po dvou letech v Bruselu, přestože jsem měla spoustu místních přátel a byla jsem hodně v kontaktu s belgickou rodinou tehdejšího přítele, jsem dokázala místní záležitosti vnímat pořád jako cizinec, ale ne se do nich úplně vžít. Rozdíl je především ten, že jsem za ně nikdy nezačala cítit osobní zodpovědnost.
Během studií jsem občas měla pocit, že na mě leží všechna tíha lidstva. Jak to, že sedíme se založenýma rukama doma, když se všude děje tolik nespravedlností a hrůz? Učit se o největších globálních problémech a vnímat věci v mezinárodních souvislostech je určitě něco, co musí být součástí našeho vzdělávacího systému a je to možná tou nejdůležitější dovedností pro přežití v dnešním světě. Jen tak můžeme všichni využívat možnosti, které díky svobodě a příznivé ekonomické situaci máme, a přitom naší planetu úplně nezhuntovat a nepozabíjet se navzájem. Snažit se ale cítit nebo vyvolat zodpovědnost jednotlivce za všechny ty nejpalčivější problémy světa náš svět uměle zmenšuje do podoby globální vesnice, která je jen pouhou iluzí.
Tahle iluze, že svět je malinký a každý se v něm plně orientujeme, je podle mě nebezpečná ze dvou důvodů. Prvním je, že není univerzální, ale jde do značné míry o jakési privilegium západní společnosti. Naše pasy, peněženky a migrační politiky jiných zemí nám umožňují volně cestovat, žít a pracovat téměř kdekoliv. Je pro nás čím dál těžší si uvědomit, že toto zdaleka není realita pro každého. Kvalitní vzdělání a přístup k informacím nám navíc dávají pocit, že všemu rozumíme. Často se setkávám s tím, že kolegové a kamarádi vytahují z rukávu řešení klimatických změn, humanitární krize v Jemenu nebo genocidy v Myanmaru, nejlépe všechno najednou u jednoho kafe. Všechno se zdá být jednoduché, jako facka a nikdo se netváří, že by existovalo téma, kterému nerozumí nebo na něj nemá názor. Plyne z toho taky jakýsi pocit intelektuální nadřazenosti, který se výše zmíněná privilegia pokouší ospravedlňovat. Povrchní znalost globálního kontextu z nás ale žádné obroditele nedělá a pocit světa na dlani možná spojuje naši sociální bublinu, ale naopak nás odděluje od těch, jejichž světu předstíráme, že rozumíme a kteří žijí v naprosto jiné socio-ekonomické nebo politické realitě.
U druhého důvodu se vrátím na začátek tohoto článku k zamyšlení, proč je pro nás těžké hledat řešení lokálních problémů v našich rodných městech, ale máme pocit, že rozumíme těm na druhém konci světa. Porozumění věcem v jejich komplexnosti nám totiž neumožňuje nabízet jednoduchá řešení. A to jsme potom v koncích. Na lokální úrovni nám trošku víc dochází, že spravedlnosti pro místní výrobce nebo ochrany životního prostředí nelze docílit pouhou spotřebitelskou volbou, protože ve většině případů prostě vítězí lidská pohodlnost. Dokážeme lépe pochopit, že konflikty ve společnosti mohou mít historické důvody a cesta k vzájemnému pochopení a soužití stojí spoustu energie a může trvat celé generace. V nových lokalitách nějakou dobu hloubku prohnilosti společnosti nevnímáme tak intenzivně a tak můžeme nabýt falešného pocitu bezproblémovosti a cítit se kdekoliv jinde lépe, než doma. Díky globálnímu nadhledu, který nám poskytlo naše mileniálství, se své lokální identity raději vzdáváme, než abychom si přiznali, že na něco nemáme připravenou jasnou odpověď. Stejně tak jezdíme obdivovat jiné kultury, ale ztrácíme schopnost definovat tu vlastní.
Osobně svoji identitu proto měřím podle toho, za co cítím svoji osobní zodpovědnost a tu chci vnímat jen u těch záležitostí, kterým opravdu rozumím. Nemusí jít přitom samozřejmě jen o lokální kontext a osobní zkušenost, ale třeba i dlouhodobý zájem a studium. Návrat ke zdravému patriotismu, popř. k odbornosti, mi dodává pokoru a zároveň ze mě snímá tíhu veškerých světových zrůdností, které neumím ani nemůžu změnit. Snad mi přinese i motivaci posouvat věci k lepšímu ve svém okolí, kde to opravdu znám nebo kde mám svoje kořeny.
Komentáře
Okomentovat