Udržitelný rozvoj for dummies

Když mi dáte deset minut svého života, pokusím se vám vysvětlit, co je to udržitelný rozvoj. Obor, ve kterém pracuji už několik let, je pro mnoho lidí z mého okolí pořád představitelný asi jako internet pro praprababičku. Přitom se na něm není nic abstraktního, naopak se velice konkrétními způsoby snaží zlepšit naši životní úroveň bez toho, aby naše děti musely osidlovat novou planetu nebo válčit o zbytky té stávající. Takže se pohodlně usaďte a začínáme…

Ambasadoři Cílů udržitelného rozvoje, zdroj: Asociace společenské odpovědnosti

V první řadě není koncept udržitelného rozvoje ničím novým. Že má produkční kapacita našeho světa svoje hranice a některé činnosti člověka ho mohou významně ohrozit, začalo být zřejmé už v šedesátých letech minulého století. Tehdy si vědci všimli např. toho, že freony, používané v ledničkách nebo hasicích přístrojích, ničí ozonovou vrstvu atmosféry rychleji, než se stíhá sama obnovovat. Snížená vrstva ozonu, tzv. ozonová díra, má přitom značné negativní důsledky pro lidské zdraví – projevuje se zvýšeným výskytem rakoviny kůže, onemocnění dýchacích cest a očí a přispívá také ke klimatickým změnám. Díky tomuto a dalším podobným poznatkům začaly vznikat mezinárodní dohody o ochraně životního prostředí.

Ve stejné době, tedy zhruba od druhé poloviny dvacátého století, začala západní společnost věnovat zvýšenou pozornost také tomu, že se mnoho zemí v nově dekolonizovaném světě potýká s obrovskými problémy spojenými s extrémní chudobou, nedostatkem potravin, negramotností a chabým přístupem k základním veřejným službám (např. zdravotnictví, nezávadné vodě atd.). Mezinárodní rozvojová spolupráce, jejímž cílem je tyto problémy řešit, se přitom netýkala vždy jen chudých zemí, ale přispívala např. i k obnově Evropy po druhé světové válce. Za zásadní řešení světové chudoby byl přitom tradičně považován především ekonomický růst.

Během osmdesátých let začalo být zřejmé, že o ochranu životního prostředí a ekonomický rozvoj musí být usilováno zároveň a provázaně, nikoliv pouze paralelně. A to hlavně proto, že „zelené“ globální politiky, které často zasahují do činnosti vlivných nadnárodních firem, nemají ve většině případů dostatečnou podporu, aby se vůči ekonomickým opatřením prosadily. Kromě toho je také dokázáno, že ekonomický růst sám o sobě nemusí nutně vést ke zvýšení kvality života lidí. Je potřeba navíc zajistit jeho "překapání" nejen do peněženek občanů, ale i sociálních služeb, bezpečnosti a lidských práv.

A tak vznikl koncept udržitelného rozvoje, který se zaměřuje na ekonomický a sociální pokrok, při plnohodnotném zachováním životního prostředí pro budoucí generace. Tento přístup byl poprvé formulován ve zprávě, pojmenované po norské premiérce a tehdejší předsedkyni Světové komise pro životní prostředí a rozvoj Gro Harlem Brundtlandové. Tato zpráva byla diskutována na tzv. Summitu Země, který se poprvé konal v roce 1992 v Riu de Janeiru a později vešla do povědomí jako publikace Naše společná budoucnost.

Naplňování mezinárodních dohod přijatých na summitu v Riu (např. Úmluva o biologické rozmanitosti, Rámcová úmluva o změně klimatu) se však stále příliš nedařilo. Čím dál více globalizovaný svět si nicméně všímal mezinárodních ekologických katastrof i extrémní chudoby, postihující některé rozvojové země. V roce 2000 bylo proto přijato 8 Rozvojových cílů tisíciletí, které se zaměřily právě na boj s chudobou, hladem, nemocemi a předčasnou úmrtností, negramotností, nerovností mezi muži a ženami a ochranu životního prostředí. Zaměření všech zemí světa na tyto jasně formulované společné cíle přineslo významné výsledky. Od roku 1990, kdy žilo v extrémní chudobě téměř 50 % populace rozvojových zemí, se tento podíl např. podařilo snížit na 14 %.

Problémem Rozvojových cílů tisíciletí bylo ale to, že se zaměřovaly pouze na rozvojové země, přitom problémy s chudobou mají kvůli nerovnostem i země bohaté, které mnohdy navíc nesou zodpovědnost za hlavní ekologické katastrofy i dlouhodobé poškozování životního prostředí (např. emisemi oxidu uhličitého, kácením deštných pralesů nebo neudržitelným nakládáním s odpady).

Tyto záležitosti se proto snaží řešit nejnovější univerzálně platná globální agenda udržitelného rozvoje (tzv. Agenda 2030) a Pařížská dohoda o změně klimatu, které byly přijaty v roce 2015. K plnění obou dokumentů se zavázala i Česká republika. A naše vláda právě dnes plán naplňování globálních cílů udržitelného rozvoje schválila!

Prioritami udržitelného rozvoje ČR (které určila vloni schválená národní strategie Česká republika 2030) jsou přitom sociální a ekonomické oblasti, které nás připraví na dopady současných trendů, jako je stárnutí populace nebo digitalizace a robotizace (např. kvalitní vzdělávací systém, zajištění dostatku volného času a sladění pracovního a soukromého života, vytvoření trhu práce, který bude lépe integrovat matky po mateřské dovolené či osoby se znevýhodněním a bude méně polarizovaný na vysoko a nízko kvalifikované pozice, zdravotní systém zaměřený na prevenci a podporu zdravého životního stylu atd.), regionální rozvoj (např. zmírnění regionálních nerovností, dostupnost kvalitní dopravy, zdravotnictví a vzdělání v místě bydliště), ochrana životního prostředí (např. zachování druhové rozmanitosti, podpora ekologického zemědělství a využívání obnovitelných zdrojů energie či podpora zadržování vody v krajině) a v neposlední řadě taky efektivní správa věcí veřejných a podpora ostatních, především rozvojových zemí v jejich cestě za udržitelným rozvojem.  

Je nutné si uvědomit, že v dnešním světě žije stále více než 800 milionů lidí v extrémní chudobě. Počet lidí ohrožených nedostatkem potravin navíc v posledních letech narůstá, a to především kvůli ozbrojeným konfliktům a suchům způsobených klimatickými změnami. Víme přitom, že největší vliv na změny klimatu má člověk, respektive jím produkované emise skleníkových plynů. Jsme svědky vymírání mnoha živočišných druhů, způsobeného odlesňováním a neudržitelnými zemědělskými a obchodními praktikami. Nejnovější zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu dokonce hovoří o tom, že by do konce století mohly teploty na Zemi vyrůst až o pět stupňů Celsia.

Udržitelný rozvoj není oxymóron ani buzzword bez významu, jak si někteří myslí. Máme jen jednu planetu, u níž už nelze mluvit jen o ekonomickém růstu nebo o životním prostředí. Pokud nechceme budovat a bránit pevnosti určené jen pro vyvolené na místech nejméně zasažených těmito změnami, je potřeba myslet v souvislostech, určovat priority a investovat do jejich plnění tady a teď, u sebe doma, napříč státní správou, samosprávou, firmami,  neziskovkami, školami i mezinárodními organizacemi.