Zachránit romštinu

Včera byl Mezinárodní den romštiny. Jazyka, který mě dlouhodobě zajímá a láká a který jsem se přibližně před měsícem začala sama učit. Studium minoritních jazyků má svoje specifika a přináší s sebou různá úskalí – ať už jde o malé množství zdrojů nebo problematické hledávání rodilých mluvčích – přesto se mu v komunitě jazykových nadšenců věnuje spousta lidí. Důvody jsou někdy osobní (např. porozumění části rodiny nebo pobyt v daném regionu), ale ve většině případů souvisí spíše se zájmem o různé kultury a s podporou zachování jazykové diverzity.

Na světě existuje přibližně 6000 různých jazyků a předpokládá se, že do konce století jich vymizí více než polovina. Ačkoliv většinou platí, že znalost a používání společného jazyka lidi propojuje a stmeluje, úplně to podle mého názoru neplatí v případě menšinových jazyků, kdy nás jejich postupný zánik a marginalizace může naopak spíše rozdělovat. Přicházíme při něm totiž o kulturní a kognitivní systémy, které se utvářely stovky let. U jazyků etnických menšin, které nežijí na jasně vymezeném území a nemají vlastní stát, ve kterém by byla jejich řeč podporována, může zánik jazyka navíc prohlubovat ztrátu kulturní identity a tím i izolaci skupiny a desintegraci společnosti jako celku.

Pojem sociální integrace nemám ráda, protože odkazuje k jednosměrnému procesu začlenění menšiny do většiny, nikoliv o sblížení jednotlivých komunit a vytvoření soudržné společnosti, které vyžaduje mnohostranné a obousměrné úsilí. Taková integrovaná společnost by měla být založena na vzájemném respektu, zájmu o kulturní odlišnosti a toleranci rozdílů. Obzvlášť v případě menšin jako je ta romská, které žijí na českém území po staletí, bych si přála, aby i neromové vnímali romskou kulturu a jazyk jako součást vlastní identity a důležitý příspěvek k českému kulturnímu bohatství.  

To je myšlenka do jisté míry utopická či alespoň vzdálená, protože opět předpokládá oboustranný komunikační proces. Romština, jejímiž dialekty mluví 4,5 milionu lidí v Evropě, mě dlouhodobě lákala a nedávno jsem se rozhodla zařadit ji konečně do seznamu jazyků, které se snažím učit. Když jsem začala hledat jazykového partnera, což při učení nových jazyků běžně dělám, překvapila mě reakce některých mluvčích, kteří šíření romského jazyka mimo romskou komunitu odmítají nebo ho dokonce z kulturního hlediska považují za zakázané. Přestože to nevnímám jako postoj většiny Romů, ani jako vyloženě negativní, ale spíš zajímavý jev, přiznám se, že to trochu zamávalo s mojí motivací. Tou je totiž při učení jazyka zpravidla možnost komunikace s rodilou komunitou.

K tomu, abych se nenechala odradit, mi pomohlo pozdější uvědomění si, že na takovém postoji není vůbec nic zvláštního ani specificky romského – i v českém kontextu můžeme v souvislosti s tématem migrace sledovat, že celé národy nebo jejich specifické segmenty, které jsou spíše rozdělené a nemají valné sebevědomí (což může být způsobeno politickou či mediální propagandou, která uměle vytváří pocit útlaku a ohrožení, historickou marginalizací či stále probíhající diskriminací a snahou o kulturní asimilaci), se uchylují často k iracionálnímu kulturnímu protekcionismu a sebeizolaci. Bez zajímavosti není ani to, že jde především právě o izolaci, ale nikoliv o souběžnou pozitivní investici do zachování vlastních zvyků. Při porovnání s aktuální situací původních obyvatel Ameriky či Austrálie můžeme najít podobné postoje, což dokazuje, že jsme v některých případech už možná překročili hranici, při které ztráta kulturní identity vede k výraznému a záměrnému vyčlenění se z většinové společnosti a životu na jejím okraji.

Až na drobné výjimky, které mají výrazný politický kontext (např. modernizace a obnovení hebrejštiny po založení izraelského státu) stojí revitalizace mizejících jazyků především na úsilí lingvistů a zájmu rodilých mluvčích. V ČR a na Slovensku dnes můžeme najít velkou řadu vlivných romských osobností, za mě ale stále stojí za zmínku dnes již několik let starý, ale pořád velmi inspirativní projev Romana Kroka (tehdy stážisty) v Evropském parlamentu (viz video níže). V případě evropské romštiny je výzkum a propagace spojena s osobností Mileny Hübschmannové, která stála i za vznikem studijního oboru romistiky na Univerzitě Karlově. Právě Hübschmannová je za mě příkladem, jak může osoba, která není rodilým mluvčím přispět k zachování a obnově zanikajícího jazyka tím, že k němu přitáhne pozornost veřejnosti a tudíž i veřejné finance. Je činnost těchto jednotlivců ale dostačující, a jaká je v tomto role veřejných politik?

Např. Finsko, které je obecně vnímáno jako země s jedním z nejlepších vzdělávacích systémů na světě, umožňuje dětem výuku jejich v rodném jazyce (v Helsikách mohou využít 2 hodiny vyučování týdně ve 40 nejpoužívanějších cizích jazycích – kromě romštiny, jazyka Sami, např. i v somálštině), zatímco v ČR stále vášnivě debatujeme nad tím, zda vůbec zařadit kurz romštiny jako volitelný předmět. Z nejnovější Zprávy o plnění závazků vyplývajících z Evropské charty regionálních či menšinových jazyků v ČR vyplývá, že  dle školních statistik ve školním roce 2016/2017 nevykázala romský jazyk jako volitelný předmět žádná základní, dvě střední a jedna vysoká škola. I z ostatních hodnocených aspektů je zřejmé, že k podpoře a záchraně romštiny není v ČR velká vůle.

Naše země podle mého názoru potřebuje jasný politický i společenský signál, že Romové a romská kultura jsou naší neoddělitelnou součástí, která je vítaná a na kterou jsme jako společnost hrdí. Zaměření se na ty mnohé pozitivní stránky, které multikulturalismus přináší, je totiž jedinou cestou, jak můžeme v dnešním světě žít vedle sebe v míru a vzájemném respektu. I když se tedy zrovna nechcete učit romsky, buďte prostřednictvím komunikace se svými romskými sousedy, spolužáky či kolegy tou společenskou silou, která dá romské kultuře docenění, které si zaslouží.