O sebehodnotě

Tentokrát trochu z jiného soudku a hlavně o sebe-rozvojovém tématu, ve kterém jsem tak trochu nováček, hodně se mnou ale v posledních týdnech rezonuje. Chci si tady svoje myšlenky uchovat i přesto, že je to záležitost opět dost osobní a navíc k ní zatím postrádám i určitý nadhled, který se většinou snažím do článků vkládat. Jde o jakési přeprogramování vlastního myšlení, o které se aktuálně pokouším a stojím v něm úplně na samém začátku. Uvědomila jsem si totiž pro mě zcela přelomovou věc - že vlastnosti, které jsem doposud považovala za klíčové pro šťastný a úspěšný život a bojovala jsem o jejich získání, mi momentálně v tom úplně šťastném a úspěšném životě tak trochu brání... 

Život je cesta a cesta je učení. Já se naučila, že bez ambicí, tvrdé práce, produktivity a nezávislosti se nedostanu tam, kde bych chtěla být a nebudu po ohlédnutí do minulosti cítit uspokojení z toho, že jsem nepromarnila žádnou šanci. Jsem člověk dost citlivý na kritiku okolí, takže kromě posilování těchto vlastností jsem se taky všemožně snažila vylepšit svoje chování, jednání, vciťování se do ostatních a naplňování jejich očekávání (které se možná v souvislosti s tím, že jsem se nikdy netajila svým vlastním očekáváním od sebe samé, často dostává celkem vysoko). Udržovala jsem se tak pod stálým jak vnitřním, tak vnějším tlakem, který mi nedovolil nechat věci jen tak plynout a nutil mě chytit každou příležitost za pačesy, jak nejlépe jsem dovedla. Dlouhé roky jsem se nechala hnát dopředu negativní motivací (kombinací vnější motivace z honby za uznáním a vnitřní motivace pramenící z neexistující sebehodnoty). Kdybych např. nedodělala školu, nejen, že bych asi jen těžko ustála reakci okolí, nemohla bych ani vydržet sama se sebou. Splněné to-do listy i dlouhodobé cíle mě nicméně udržovaly pouze v normálním stavu, necítila jsem z nich nějaké zvláštní štěstí, ale zároveň mi nedovolily upadnout do stavu sebenenávisti.

Chtěla jsem být hlavně dobrá v tom, co dělám, ať už ve škole, v práci nebo jako koníček. V minulosti jsem nikdy neměla problém s nedostatkem času, i při největším vytížení jsem cítila, že mám rezervy. Proto jsem vždycky automaticky prioritizovala lidi (přítele, kamarády, částečně snad i rodinu) a nemusela jsem nad tím ani nijak zvlášť přemýšlet nebo si na ně cíleně dělat čas a zřídkakdy jsem na něco říkala ne. Díky výše zmíněným vlastnostem, které jsem prostřednictvím detailního plánování neustále pilovala, se mi začalo docela dařit. Cítila jsem sice, že jsem sociálně pořád "tak nějak divná", nejspíš nejistá z toho, že se neustále tlačím do nějakých rolí, myslela jsem si ale, že je to tak správně, protože to znamená, že na sobě pracuji. Vše se uklidnilo až přibližně rok předtím, než jsem se stala matkou, krátce před tím, než jsem poznala svého manžela. Vrátila jsem se po několika letech z Bruselu do ČR, našla si dobrou práci, koníčky, které mi dovolovaly se v nich nadále zlepšovat a sdílet svoje úspěchy, trochu jsem zhubla a vytvořila jsem si svůj malý komfortní svět. Strávila jsem předtím tak dlouhou dobu v diskomfortu, že jsem se tímto způsobem náhle ocitla v klidném dopaminovo-serotoninovém ráji. Můj pocit sociální divnosti opadl a poprvé v životě jsem zažila alespoň částečné "sebepřijetí", které dost možná mělo vliv na seznámení s mým osudovým mužem.

O tom, jaké zemětřesení v mém životě způsobilo mateřství, už jsem psala v předchozím článku :) Pointou však je, že se můj malý komfortní svět roztříštil na tisíc kousků. Ke kritice jsem teď ještě mnohem citlivější, protože na rozdíl od práce, na niž se člověk mnoho let připravuje, je tohle pro mě nová role, v níž si často vůbec nejsem jistá, že vím, co dělám. Došlo mi, že zatímco chci být pořád dobrá na profesionální úrovni, chci zároveň být především dobrou matkou, manželkou, dcerou/tetou/sestrou a kamarádkou. Jak ale skloubit tolik životních/sociálních rolí najednou a co to vlastně znamená, být v těchto ohledech "dobrá"? Nějakou dobu jsem si naivně myslela, že je to o bodech na to-do listu, které si budu moct odškrtnout. Počet teplých večeří, vytřených podlah,  nakoupených dárků, obražených dětských koutků a hřišť, propracovaných nocí, přečtených knih, naběhaných kilometrů, zhubnutých kilogramů... Až se mi podaří se konečně zorganizovat a všechno to stihnu, budu konečně "dobrá" jak pro okolí, tak i sama pro sebe. Jenže po několikaměsíční snaze musím sama sobě přiznat, že ani tisíc splněných to-do listů ze mě dobrého člověka neudělá...

Dala jsem si tedy dohromady nových pět vlastností, které by mi k tomu měly pomoci: sebevědomá, pozitivní, optimistická, trpělivá a empatická. Dobrá máma a manželka se kvůli perfekcionismu nehroutí nad nevytřenou podlahou. Nehází sama sobě klacky pod nohy tím, že si dává moc vysoké cíle, kterých bez pomoci není schopná dosáhnout (anebo je, ale na úkor extrémní únavy). Dobrá máma a manželka se umí i v tom největším chaosu a nepořádku nadechnout, usmát a vyřešit věci v klidu, protože ví, co je důležité. Dobrá máma neztratila sama sebe a dělá dál to, co ji baví a co jí dává smysl, i kdyby to nikdo jiný nechápal. Dobrá dcera umí naslouchat, ale je především šťastná tak nějak po svém...

Nechci měnit to, co dělám, ale to, jak o tom přemýšlím. Myslím, že jsem už dosáhla docela dobré úrovně produktivity, co se mateřské dovolené týče. Pracuji na půl úvazku, daří se mi celkem pravidelně běhat, cvičit, vařit, nakupovat, v úplném bordelu taky nežijeme a myslím, že vzhledem ke své povaze jsem trpělivější a empatičtější máma, než jsem si kdy představovala, že bych mohla být. Vždycky jsem obdivovala hlavně holky, které bojují a snaží se skloubit pracovní a rodinný život i vlastní koníčky a pořád pevně věřím, že když člověk chce, nemusí to být ničemu na úkor. Mým úkolem je teď přestat o sobě pochybovat, víc se o sobe starat, myslet optimisticky a pozitivně a nelynčovat se za každou neproduktivní chvilku. Vytvořit si odstup od lidí, kteří pro mě vytvářejí tlaky na to, jaká bych měla být a co bych měla dělat. Uvědomit si, že mám hodnotu, i kdybych nic z vyjmenovaného výše nedělala nebo i když mi někdy vytečou nervy. Vytvořit si zdravou motivaci a být sama sobě nejlepší kamarádkou. Oprostit se od hodnocení okolí a dělat jen to, co chci já (i když je pro mě u hodně věcí těžké to vlastně odlišit, protože často chci hlavně uspokojení/uznání okolí), i kdyby to bylo všechno najednou anebo nic.

Na jednu stranu mám trochu obavu vzdát se své negativní motivace bez záruky, že ji budu schopná adekvátně nahradit. Na druhou stranu neustále bojuji s prioritizací (nemám to slovo moc ráda, samotné prioritizování úkolů podle mě nutně nevede k zařazení skutečných priorit) a tím, že den není nafukovací a je toho někdy prostě moc. Takže třeba se tímto způsobem moje aktivity přirozeně vytřídí ku všeobecnému prospěchu :)

Věřím, že lidem, kteří mají sami se sebou zdravý vztah, se toto může zdát naprosto banální. Pro mě je ale vlastně dost těžké si změnu už i jenom představit. Přijímat kritiku, vytvářet si prostor a čas pro sebe a své zájmy a zároveň budovat svoje sebevědomí může být dost bolestivý proces. Myslím si ale, že prostě nastal čas a věnovat se chvíli sama sobě je ta nejlepší investice, jakou můžu udělat jak pro sebe, tak i pro svoje nejbližší.