O nesvobodě a stresu

Uvědoměním si všeho, co jsem shrnula v předchozím textu, se ve mě uvolnila spousta energie, kterou jsem dlouhodobě vkládala do snahy "být někým", jak sama před sebou, tak i před ostatními. Kupodivu se příliš nezměnilo to, kým stále být chci a co chci dělat, ale návratem k tomu, že vlastně nic nemusím, mám najednou čas, sílu i vůli na to, co je pro mě skutečně důležité. Ani na tom, ale nezávisím, protože už vím, že moje hodnota je přímo ve mě nehledě na nic dalšího. Prožívám, přátelé, opravdovou revoluci :)) Není to ale tak jednoduché. K tomu, abych z tohoto staronového principu opravdu dokázala svobodně každodenně žít a tvořit, nesmím být v přílišném stresu. Tedy přesněji řečeno nesmím být zavalena zcela zbytečnými a relativně snadno odbouratelnými stresory... 

V našem životě se objevují dva základní typy stresu. Eustres podle moderní neurovědy představuje takovou míru stresu, která zvyšuje aktivitu organismu, vede k vyššímu výkonu a považuje ho proto za jakýsi "pozitivní" stres.  Oproti tomu distres je definován jako chronický nebo traumatický a tedy "negativní" stres, který se sice krátkodobě stará o naše přežití, ale dlouhodobě nám škodí. Protože se bojíme nudy a nejvyšší hodnotou naší společnosti je výkon, vystavujeme se eustresu i distresu uměle bizarními způsoby a udržujeme je dlouhodobě na nezdravé úrovni. Motivační a seberozvojové přístupy nás často vybízejí k tomu, abychom si život zaplnili jen dalším stresem, přičemž je to právě stres, který nás může držet v šachu (ať už se potřebujeme nastartovat nebo naopak zpomalit). Následující výčet určitě nebude plný a relevantní pro každého, jedná se ale o zbytné faktory, které lze ze života odbourat, a přitom mám pocit, že se o nich málo mluví. Díky těmto stresorům podle mě dnešní člověk navzdory deklarované svobodě není skutečně svobodný. Skutečná svoboda nastává až ve chvíli, kdy se z nich dokážeme vymanit, což může být bohužel v mnoha případech zaplaceno společenským nepřijetím. K vnitřní svobodě tudíž člověk potřebuje především odvahu. 

Život v minulosti a život v budoucnosti 

Jedna z teorií, na kterou jsem narazila, říká, že člověk by se měl ohlédnout do minulosti (aby si zvědomil, jaké zkušenosti a zážitky zformovaly jeho současnou osobnost), podívat do budoucnosti (aby zjistil, jaká je jeho hrubá životní vize), ale zůstat v přítomnosti, protože jedině tam skutečně žije a prakticky vytváří jak minulost, tak budoucnost. Ať se budeme snažit sebevíc, minulost nelze vyřešit (naopak, člověk si přehráváním svých negativních vzpomínek posiluje daná nervová spojení a prakticky je prožívá znovu a znovu) a budoucnost nelze naplánovat a je zbytečné se o to snažit. Já, zarytý plánovač, jsem si v poslední době přestala psát podrobné to-do listy. Důležité věci dělám hned a v ostatních se spoléhám na svoji paměť. Co v oblasti osobního života neudržím v paměti už nepovažuji za dostatečně důležité. 

Snění 

Jsme přesvědčováni o tom, že musíme neustále snít. Vytvářet bucket listy věcí, které chceme ve svém životě stihnout. Sny to často ale nejsou naše vlastní, vytváří je totiž naše sociální bublina. Proto taky sníme všichni o skoro stejných věcech. Vzpomínám si, jak jsem prožívala svůj první měsíc na Erasmu. Nebyl to můj první solo pobyt v zahraničí, tentokrát ale bylo všechno jinak. Přestože jsem po studiu v zahraničí a speciálně v jedné ze severských zemích dlouho toužila, nemohla jsem se nakonec ubránit pocitu, že sama nechápu, co v nudném a studeném švédském Malmo vlastně dělám. Rodinu a všechny přátele jsem měla v ČR, přítele v Bruselu. Erasmus je ale přece něco, čeho dnes student VŠ přece nemůže nevyužít. A tak jsem si těch pět měsíců odkroutila, přestože to nebylo jednoduché. Nakonec toho nelituji, ale nemyslím si zpětně, že to byl můj skutečný sen.   

Falešné potřeby 

S předchozím souvisí i to, že trávíme spoustu času naplňováním potřeb, které ve skutečnosti nemáme. Vytváření potřeb je ale podstatou světové ekonomiky. Většina z nás tak vytváří falešné potřeby v rámci svého zaměstnání a v soukromém životě pak padáme do pastí, vytvořených ostatními. To nás stresuje a ničí to naší planetu. Nedokážu se poslední dobou vymanit pocitu, že za všeobecný blahobyt platíme jako lidstvo příliš velkou cenu. Štěstí totiž v naplnění falešných potřeb nenajdeme. 

Sociální sítě 

Málokdo si život bez sociálních sítí dokáže představit a přece existuje i část lidí, kteří žijí úplně normální plnohodnotný život jimi netknutí. Jedním z vedlejších účinků mého prozření je, že o ně najednou téměř zcela ztrácím zájem. Inspirativní jedinci tvořící kvalitní obsah se na nich sice najdou, ale je jich velmi smutné minimum. Kultura uchovávání a sdílení všeho se všemi, mi najednou připadá vlastně něčím zvrácená a odporná. Všichni si jejím prostřednictvím uměle zvyšujeme hladinu stresu a dodáváme si sebevědomí, abychom se zcela neutopili ve vnitřní prázdnotě. Kromě toho na nás sociální sítě útočí čím dál větším množstvím nevyžádaného informačního/zábavného balastu i komerčního obsahu, který nás nejen stresuje, ale zavaluje naši pozornost a odvádí ji od toho, čím skutečně chceme trávit svůj volný čas. 

Informace

Žijeme pod tlakem být neustále v obraze a mít přehled o tom, co se děje ve světě, v politice, v kultuře i v kuloárech. Mnoho informací, které konzumujeme jsou povrchní a mají krátkou životnost, nemáme ale dostatek času a energie na to, abychom se zaměřili na důležité věci a věnovali se jim opravdu do hloubky. Občas se setkávám s někým, kdo na mě kouká skrz prsty, protože jsem ještě neslyšela o nějakém nejnovějším vývoji nebo trendu, ale když se s ním znovu setkám za pár týdnů, tahle informace naprosto ztrácí relevanci a je nahrazena nějakou novou nepostradatelnou vědomostí. Není lehké se z tohoto kolotoče vymanit, ale stojí to za to. 

Život bez kultury

Zamýšleli jste se nad tím, jak se to stalo, že jsme my, mileniálové, všichni tak nějak stejní? Že si spolu napříč zeměmi a kulturami rozumíme víc, než se s našimi rodinami? Že jsme se dobrovolně odtrhli od svých tradic, hodnot a historie a máme pocit, že jako globální občané můžeme bez stresu žít kdekoliv na světě? Podle mě je to mýtus a právě tohle odtržení (které se do značné míry týká i nás, kteří žijeme v ČR) je zdrojem ohromného stresu, který můžeme postupně odbourávat jedině vzděláváním, sebekultivací a pokud je to možné, tak i udržováním a pěstováním klíčových vztahů napříč generacemi.

Naplňování fyziologických potřeb 

Čím méně na něm na rodičovské dovolené sedím, tím víc mi dochází, že člověk nebyl zrozen k tomu, aby seděl na zadku a zíral do monitoru. Sama vlastně nechápu proč myšlenka, že by měla většina lidí alespoň polovinu pracovní doby trávit jinak, než v sedě a na počítači, zní i mně samotné tak utopisticky. Sice nevím, jak to zařídit, ale přála bych si, aby lidé mohli být i při práci víc venku, v pohybu, aby spolu mohli mluvit osobně a číst z papíru. Prostě úplně normálně old school. Jo a taky by bylo super, kdybychom mohli prostě třeba vypadat, tak jak opravdu vypadáme, jíst to, co nám roste/žije za humny; kojit děti jak dlouho se nám zamane a nedělat ze všeho big deal...