Mlha přede mnou, mlha za mnou...

Zbourala jsem svoje ochranné zdi, které jsem si postavila už jako úplně malá holka. Nějakou dobu už jsem o nich věděla, ale bála jsem se jich byť i jenom lehce dotknout. Myslela jsem si, že se za nimi skrývá něco temného, co by mi mohlo narušit můj hnací motor, jedinou věc, za kterou jsem na sebe kdy byla docela pyšná. Dokážu si totiž sáhnout na dno a opravdu tvrdě máknout. Když chci, zvládnu víc, než ostatní. Na nic relevantního neříkám ne, protože všechno mě může naučit něco nového a posunout dál. Skoro všem se dokážu zavděčit. Multitaskuju i monotaskuju, prioritizuju lidi a vztahy, ale nejraději pracuju sama, nespokojím se s průměrem. Všechno mě zajímá. Jsem hodná a nekoušu. Tady mě máte, kupte si mě. 

Když se moje věž poprvé otřásla v základech, pochopila jsem, že nic z výše zmíněného vlastně není důvod k hrdosti. Právě naopak. Je to ukázkou mojí nevyzrálosti, nesebedůvěry a strachu podívat se sama na sebe nebo ještě lépe řečeno do sebe. Je to příčinnou toho, proč jsem si vždycky připadala tak trochu "divná" a necítila se ve své kůži dobře. Proč mi dělá takový problém být v klidu a v přítomnosti. Jsem neautentická. Všechno mi do sebe začíná zapadat. Přestala jsem mít strach bořit zdi, protože cítím, že mi brání vnímat smysl samotného mého bytí. 

Myslela jsem si, že ve věži za vysokou zdí najdu samu sebe. Moje skutečné prapůvodní já, v syrové podobě čekající na vysvobození od všech věčných "měla bych a chtěla bych", kterými jsem ho obestavěla. Že tam najdu svou pravou osobnost schopnou žít z podstaty bytí, z vlastního pramene, po jehož délce, až nasbírám dostatek odvahy, pak vytyčím svoje hranice. "Dívejte se, tohle jsem já a to, čím nemůžu nebýt," jasně, ale laskavě pak tyhle hranice představím svému okolí, které je bude vroucně respektovat. 

To by bylo. Teorii mám zmáknutou. V praxi jsem za vysokou zdí našla nějakou mlhovinu. Nemá jasné kontury a je dost rozplizlá, některé dny je dokonce i špatně viditelná. Kdysi dávno možná měla pevnější tvar, ale už sama zapomněla, jaký to byl. Ani s největší odvahou po jejím obvodu jasné hranice vytyčit nejde. Je to mlhovina. Je zkrátka nevyhraněná, mlhavá...

Dívám se na ní a přes původní zklamání začínám být celkem fascinovaná. Mojí novou hranicí je respekt sama k sobě a svému aktuálnímu rozpoložení. Neumím to, bolí to a neustále při tom padám přímo na ústa. Často mám hroznou chuť postavit nové zdi, ještě vyšší a pevnější než dřív. Učím se ale poslouchat svoje pocity a porozumět jejich původu. Jsem slabá a zranitelná. Snažím se cenit svoji nevyhraněnost, chybování, změny a to, že mě občas někdo odsoudí nebo nade mnou kroutí hlavou. Znamená to totiž, že zdi už neexistují a to je pokrok, za který jsem na sebe pyšná víc, než za jakýkoliv předchozí strachem motivovaný pseudoúspěch. 

Někdy mám až pocit, že se rozpouštím do věcí a lidí okolo sebe. Stávám se jejich součástí a částečně tak ztrácím svoji individualitu. Pak ale narazím něco cizího a moje vlastní se tím na chvíli zvláštním způsobem zhmotní. Mlhovina má na malou chvilku jasnější kontury. Vyhmatávám se a usebírám, což je proces, který prý může trvat klidně i celý život. Našla jsem v tom ale svoje místo nebo si moje místo našlo mě. Tohle místo je propojené se vším a je v něm celý svět, takže už za ním nemusím nikam chodit. Učím se a cítím, že se mám učit především z toho, co ke mě nekontrolovaně samo přichází. Tady a teď je vše jak má být. Všechno do sebe zapadá.