O mužích a ženách

aneb jak jsem se inspirovala mužským salámismem a objevila svůj nothing box... 

Před mateřskou dovolenou jsem nikdy nepocítila diskriminaci na základě pohlaví. Vždycky jsem věřila, že mám jako žena naprosto stejná práva a stejné možnosti, jako kdybych byla muž a snažila jsem se těchto možností plně využívat. Symbolem silné ženy, kterou jsem chtěla být, pro mě byla žena ambiciózní, nezávislá a úspěšná. Rozdělování na ženská a mužská povolání, vlastnosti nebo třeba energie, mě doteď v jistém smyslu uráží. S nástupem na mateřskou jsem nicméně narazila na vnitřní dilema, které mým přesvědčením o svobodě a stejných možnostech celkem silně otřáslo.

Určité společenské rozdělení rolí mezi pohlavími je totiž, ať chceme nebo ne, přirozené a neměnné. Každý jednotlivec by si měl v tomto rozdělení svobodně a bez předsudků najít svoje místo, ale čím dále od této přirozené hranice posouváme hranice mainstreamu, v tím horší kondici jako společnost jsme. 

Současný tlak na výkon, nezávislost a hon za zážitky se dotýká stejnou měrou mužů i žen a věřím, že je pro obě pohlaví do značné míry nepřirozenou manipulací od běžných lidských potřeb a tužeb. Ženy se z něj nicméně v souvislosti s mateřstvím častěji vyvazují a tím pádem se dostávají do společensky nerovné a oslabené pozice. V té musí volit mezi zachováním svých dosavadních životních hodnot a na nich postavené identity, a jejich opuštěním a hledáním životního naplnění v tom, co je pro člověka přirozené. Obě z možností přinášejí bolestivou ztrátu, která je pro muže do značné míry nepochopitelná. Odmítnutí si zvolit jen jednu s sebou nese balancování mnoha společenských rolí, které může vést až k naprostému vyčerpání.

Poslední dobou přemýšlím, proč nás vlastně všechny tolik otravují člověku naprosto přirozené činnosti a neumíme se zastavit v přítomnosti. Odvykli jsme si. Ukotvení v jednoduchosti je možné, ale chce to systematický trénink. Mindfulness, digitální detox, dopaminový minimalismus. Odložit mobil, naučit se být sama a v tichu, nepřemýšlet nad tím, co dalšího bych mohla dělat, i když zrovna nemám co na práci. Dávat svým způsobem neomezený čas a pozornost svým blízkým a nikam od něj neutíkat. Hrát si a mít radost ze hry! Trávit čas venku a dýchat čerstvý vzduch. Přijmout rutinní a stereotypní činnosti jako něco, co nás fyzicky zaměstná a zároveň nám dává prostor být a přemýšlet nad sebou do větší hloubky. Vzdát se iluze individualismu a nezávislosti. Objevovat, kdo jsem, ne se násilím cpát do představy, kým bych chtěla nebo měla být. Když to jde, hledat svoje další naplnění v pracovních a dalších aktivitách, které mi dávají smysl, ale nezáviset na nich. 

Tohle téma, jakkoliv kontroverzní, má podle mě význam i z hlediska udržitelnosti naší existence. Za kritérium společenského rozvoje nemůžeme zčistajasna brát životní pohodu místo ekonomického růstu, pokud kolektivně nedojdeme k uvědomění, že nemusíme ani na osobní úrovni růst, abychom byli silní, úspěšní a šťastní.  

Před několika dny se mi na několik momentů poštěstilo zakusit zcela nový a naprosto osvobozující pocit všeobecné radosti. K mému vlastnímu překvapení přišel ve chvíli, kdy jsem nedělala nic neobvyklého ani objevného, korzovala jsem totiž zrovna s kočárkem po parku. Kromě rutinních povinností jsem neměla daleko dopředu žádné plány. Nebylo vůbec na co se těšit. Park byl plný podzimních barev a spadlého listí. Povedlo se mi v tom najít něco, co jsem už nějakou dobu hledala - uspokojení plynoucí z prostého přítomného bytí, maličkostí a trávení času s mými blízkými, vděčnosti za to, že věci jsou tak, jak jsou. Nic jiného není, protože všechno ostatní jsem měla v tu chvíli na salámu.