Osobní nerůst a unlearning

Zhubnout, naběhat x kilometrů, pravidelně cvičit, otužovat se, naučit se péct chleba a vařit nová jídla bez masa, pravidelně psát blog, přečíst x knih, zlepšit se v jazycích a udělat si certifikát, začít s novým výzkumným projektem, zasadit bylinky, doplánovat svatbu, zapsat mě a syna na plavání. Minulý rok touhle dobou jsem si, jako už nějakou dobu každým rokem, do svého deníku zapsala přibližně 20 novoročních předsevzetí, plánů a cílů. Byla jsem dlouhodobě přesvědčená, že bez vize a podrobného plánu, který vždy plynule navazoval na ten z minulého roku, nemůžu všechny své aktivity nikdy stihnout a odškrtávání to-do listů mi přinášelo uspokojení z dodělané práce. Metodě bullet journal jsem propadla už před lety a můj deník mi od té doby sloužil k dennímu sledování aktivit, zvyků i uchovávání nejdůležitějších vzpomínek. Když jím teď zpětně listuji, shrnula bych svoje loňské rozpoložení třemi slovy: přetížená, neautentická a nešťastná. 

Zajímavé je, že jsem se tak většinu času vůbec necítila. Když ale občas věci nešly podle plánu  a něco jsem nestihla (což se na rodičovské dovolené s ročním dítětem přirozeně stává dosti často), nedokázala jsem se ubránit přehnané reakci. Vždycky jsem byla názoru, že je, nehledě na množství práce, důležité udržet si v životě rovnováhu a dělat od každého trochu - pravidelně se hýbat, neustále se vzdělávat a učit, být kreativní, mít sociální život... Na tom jsem si vybudovala svoji identitu a do mateřství jsem vstupovala s představou, že se této rovnováhy žádnou cenu nemíním vzdát a budu za ni bojovat. Kromě toho jsem měla pocit, že až se lépe zorganizuji, všechno bude fungovat. A ono to opravdu fungovalo, jenže vždy jen nějakou dobu, než jsem padla, prospala půl víkendového dne, nesplnila plán a upadla z toho do jakéhosi nepříjemného depresivního stavu. Ten naštěstí nikdy netrval déle, než několik hodin, lekla jsem se ale toho, že by se postupem času mohl zhoršovat a začala ho řešit.

I kvůli tomu jsem se v listopadu minulého roku poprvé v životě objednala k osobní koučce a zároveň i psychoterapeutce, u které jsem absolvovala jedno zkušební sezení. Svěřila jsem se jí se seznamem věcí, které se snažím stíhat a stavy, které mi vyvolávají situace, kdy se mi to nedaří. Stejně jako už předtím pár lidí v mém okolí mi ale ve zkratce potvrdila, že "s takovým množstvím aktivit by občas vyčerpáním padl každý", moje snaha je obdivuhodná a není v podstatě co řešit. Domluvily jsme se ale, že budeme blíže sledovat, co mi konkrétně negativní stavy způsobuje. Další sezení už jsem nicméně neabsolvovala. Uvědomila jsem si, že koučovací otázky jsou podobné těm, které kladu už delší dobu sama sobě a díky tomu jsem se naučila si veškeré své počínání perfektně odůvodnit a obhájit. Sezení mě k žádné významnější změně neinspirovalo. Nemohla jsem a ani jsem nechtěla ubrat na rychlosti a přestat plnit některé ze svých rolí. Přestala bych tím totiž být sama sebou... 

Cesta k osvobození u mě tedy vedla jinudy a asi nejzásadnější moment uvědomění jsem už popsala tady. Začala jsem u sebekoučingu, skončila u filozofie a především se rozhodla nehledat pomoc venku, ale nacházet odpovědi jen sama v sobě. Dnes už můžu shrnout, že mnohem více než cokoliv jiného jdu cestou osobního nerůstu a unlearningu. Přestala jsem se bát vnímat sama sebe a hledat, kdo opravdu jsem pod vším, co jsem se kdy naučila nebo považovala za správné. Přestala jsem se bát nerůst, nedržet krok, neplnit cizí představy o úspěchu, síle, inteligenci nebo kráse. Učím se mít důvěru v život a v sebe samu. Neplánuji a nechávám věci mnohem více plynout. 

I když to neznamená, že jsem se vzdala všech svých aktivit a snů, naučila jsem se na nich nezáviset a nestavět na nich svoji osobnost. Nedefinuji se ale ani svým pracovním zaměřením, koníčky, ani tím, jak vypadám, že jsem matka nebo partnerka. Nezajímá mě, jestli někdo vidí a oceňuje, nebo naopak kritizuje, co dělám. Cítím se jako bytost s čím dál svobodnější duší. Zbavila jsem se strachu z vlastní nedostatečnosti a z budoucnosti, které byly do jisté míry mým hnacím motorem. Našla jsem si jinou, vnitřní motivaci, která mi dovoluje stanovovat priority, mnohem lépe vnímat svoje limity, nepřetěžovat se a dělat jen to, co opravdu chci. Odnaučuji se hodnotit, odsuzovat i obdivovat ostatní dle svých vlastních měřítek. Odnaučuji se brát si kritiku smrtelně osobně a přizpůsobovat jí svoje chování. Odnaučuji se žít podle scénáře, který jsem si pro sebe vytvořila už v dětství. 

Rok 2020 byl pro mě v mnoha ohledech léčivý. Dokážu si představit, že podobným procesem vnitřní změny možná prochází mnoho dalších lidí, kteří jsou zaměřeni na výkon a z nějakého důvodu najednou nemohou být stejně výkonní jako dřív. Matky, kterým vstoupí dítě do rozjeté kariéry. Všichni, kteří kvůli covidu přišli o práci. Lidé se zdravotním postižením nebo po nehodě. Přestože je téměř vždy možné nějakou formu výkonnosti dříve nebo později obnovit, doporučila bych všem, aby se v rámci existenčních možností v nevýkonnosti na co nejdelší dobu zastavili, jakkoliv nepohodlné se to může zdát. Ukotvení se v přítomnosti a zamyšlení nad tím, proč vlastně vnímáme svoji hodnotu jen v situaci, kdy jsme výkonní nebo budujeme něco, co nám má ulehčit budoucnost, je samo o sobě léčivý proces. Proč se musíme neustále zlepšovat a bojíme se přestat růst? Proč považujeme obyčejné životy miliard lidí, kteří nemají stejné bezbřehé možnosti jako my, za nuzné, primitivní, nedostatečné nebo dokonce nudné? Proč cítíme ohromnou motivaci vrhnout se do všeho možného, ale nenaplňuje nás přítomné bytí, běžné obstarávání nebo třeba výchova vlastních dětí? Proč odpovědi na osobní otázky hledáme v knihách, kurzech a příručkách, místo sami u sebe? Proč se zvyšuje množství sebevražd a počet lidí s depresí nebo syndromem vyhoření? Proč nevidíme krásu života v životě samotném, bez vnějšího úspěchu a odškrtání všech položek na obsáhlém bucket listu, který ani není náš vlastní? 

Překvapivě jsem zjistila, že s novým přístupem dokážu stíhat vše, co potřebuji. Chci být dobrá máma, zároveň mám ale moc ráda svoje pracovní a studijní zaměření a jsem hrozně vděčná, že jsem si v tomhle směru zvolila pro mě správnou, autentickou cestu, která umožňuje vše zkombinovat. Můj partner mě občas upozorní, že jsem svoje aktivity zas tak moc neomezila a pořád jedu svým způsobem nadoraz. Já ale vnímám obrovskou změnu v motivaci, identitě a prioritách. A ta není zvenku vidět.  Hlavním cílem je pro mě aktuálně budovat domov, ve kterém pro sebe navzájem dokážeme být přítomní a neutíkáme neustále k jiným povinnostem, které jsme si zadali, abychom si připadali dostatečně výkonní. Vše ostatní je třešnička na dortu, bez které by byl život dlouhodobě pro aktivního člověka možná jednotvárný (proto jsem za ni vděčná), ale stále stejně hodnotný. Přijímám to, že nic nikdy nebude dokonalé, stále budu dělat chyby a občas šlápnu vedle, klíčové pro mě ale je, že jsem našla odvahu na tuhle cestu vůbec vykročit. 

Moje identita je ve svobodě nerůst a odnaučit se vše, co mě brzdí v sebepřijetí. Jak už jsem psala v jednom z minulých článků, přesně to je pro zároveň i cestou k pomalejšímu a udržitelnějšímu životu. Neznamená to, že ustrnu na místě a zlomím nad sebou hůl. Právě naopak. Umožňuje mi to hlouběji vnímat sama sebe a život ve zcela nových perspektivách a být vnitřně šťastná nehledě na vnější okolnosti.