Strachy o svobodu

Dvanáctého března dva tisíce dvacet ve dvě hodiny odpoledne jsme doma sledovali zpravodajský přenos informující o vyhlášení nouzového stavu v souvislosti s pandemií, který Česká televize uvedla po znělce ze seriálu Věřte nevěřte. Byla u nás mamka, fotili jsme se s ní i s Domim před televizí, protože nám oběma bylo nějakým způsobem jasné, že se jedná o historický okamžik... 

Byl čtvrtek, což mám doteď v paměti bez toho, abych si to musela ověřit. Den předtím jsme totiž měli úplně poslední organizační schůzku k naší už do detailu nachystané svatbě. Přípravy na ni probíhaly více jak půl roku a měla se odehrát v dubnu. Schůzka skončila rozpačitě, náš plánovaný oddávající ji zakončil poznámkou o výchově a škodě každé rány, která padne vedle, což jsem si s velkou nelibostí nejen vyslechla, ale následně i musela přeložit zaskočenému Rynovi do angličtiny. Nouzový stav měl trvat třicet dní, a ještě asi týden jsme doufali, že po nich skutečně skončí a svatba se uskuteční v plánovaném termínu. Smršť zákazů a příkazů, která vygradovala v úplné uzavření hranic, zrušení téměř veškerých služeb, soukromých i veřejných akcí a konečně i zákaz vycházení s výjimkou cest do práce a do přírody, nás ale po pár dnech přiměla začít veškeré plány rušit. Párkrát jsem si byla zaběhat bez nákrčníku přetaženého přes obličej a kolemjdoucí, propichující mě pohoršenými pohledy, jsem obíhala obloukem. Česko se zbláznilo, ženy se chopily iniciativy, nakoupily šicí stroje a našily miliony látkových roušek. Tíživý pocit, který jsem měla při velmi neumělé snaze spíchnout jich pár v ruce ze starého trička pro naši potřebu a sledování, jak lidé vykupují ze supermarketů trvanlivé potraviny a toaletní papír, ve mně zůstane ještě velmi dlouho. Mojí generaci, narozené kolem sametové revoluce, začalo někdy tou dobou trpce docházet, co znamená svoboda a jak snadné je o ni přijít…

O téměř rok a půl později nezbývá než konstatovat, že se svět opravdu zásadně změnil. Poznání, že se lidstvo dokáže při ohrožení semknout a ze dne na den zásadně změnit svůj životní styl, přineslo na chvíli jistou naději pro témata spojená s environmentální udržitelností a globální sociální spravedlností. Tahle naděje se bohužel po prvních pár měsících chaosu začala rychle rozplývat. Pandemie nás zatím připravila o tisíce lidských životů, mnoha lidem zničila živobytí a podnikání, sebrala životní náplň a narušila sociální vztahy. O psychologických důsledcích dlouhodobého omezení návštěv v nemocnicích, sociálních službách, a dokonce i účasti na pohřbech bohužel pravděpodobně ještě uslyšíme. Svět je mnohem větší než na začátku roku 2020 a není jisté, jestli se ještě někdy vrátí k „normálu“.

S kanadskou částí rodiny jsme se neviděli už rok a půl a hranice obou zemí jsou pro občany té druhé stále zavřené, přestože jsou počty nakažených malé, proočkovanost populace významná a uzavření ze strany ČR odporuje rozhodnutí Rady EU. Pro očkované nebo rodinné příslušníky žádné výjimky neexistují. Někdo zkrátka vymaloval téměř celý neevropský svět tmavě červenou pastelkou a bez adekvátního vysvětlení nebo časového omezení nastavil pravidla, která je nutné respektovat. Alespoň do té doby, než bude jako u mnoha dalších zpětně uznána jejich protizákonnost. 

Z dříve běžných lidských aktivit, jako chození do restaurace nebo za kulturou, se stává nadstandard, který může být brzy dostupný jen osobám s platným očkovacím průkazem. Při motivaci pro očkování přitom už není argumentováno ochrannou vlastního zdraví či alespoň solidaritou s těmi, kteří očkováni být nemohou, ale výhodami při cestování a v běžném životě. Lidé se (jako u téměř všech aktuálních společenských témat) rozdělili do černobílého spektra dvou táborů, ztratili respekt k těm druhým a přestali si klást otázky. Je, či mělo by být, očkování stále dobrovolné? V jakém stádiu je vytvoření srozumitelného a jednotného globálního systému umožňujícího cestování? Je vakcína dostupná všem lidem na světě? Kolik nás vakcinace a testování stojí a komu za ně platíme? Proč jsou hranice s nízkorizikovými zeměmi stále zavřené? Hrozí nám při úplném rozvolnění všech opatření stále kolaps zdravotnického systému? Měla by nám dál vládnout a opatření tvořit vláda, která v pandemii tolikrát prokazatelně pochybila?   

V rámci nexu svobody a bezpečnosti, na němž stojí většina rozdílů mezi politickými a ekonomickými směry a zřejmě i podstata mnoha hospodských rozporů, jsem vždycky stála na straně transparentnosti a logiky. Můj zájem o filozofii v poslední době mě dovedl k přesvědčení, že svět dospěl do stádia vývoje, které je nevyhnutelné, tj. nemohl do něho nedospět. Není možné pochopit, kdo jsme, aniž bychom znali,  chápali a respektovali historické kontexty, které vytvořily náš svět právě takový, jaký je dnes. Věřím, že jsme v současné době schopni kolektivně tolerovat omezení svobody za účelem bezpečnosti, pokud máme důvěru v subjekty, kteří nám svobodu berou a ti pro takové jednání mají racionální, transparentní a dobře komunikované odůvodnění. Mnohých svobod bychom se například měli na základě právě takového vědeckého odůvodnění všichni neprodleně vzdát třeba ve prospěch životního prostředí, pokud do konce století nechceme zažít peklo na Zemi. Pro mnoho současných protipandemických opatření nicméně žádné takové odůvodnění nevidím. Dokonce i informace proudící ze seriózních zdrojů a od uznávaných autorit jsou často protichůdné a nejasné. Je snadné konzumovat a dále sdílet jen to, co spadá do našeho předpojatého názorového nastavení. Co bylo ještě před rokem označováno jako šíření paniky a konspirační teorie (dlouhodobé uzavření hranic, znevýhodňování neočkovaných v běžném životě), se stává naší realitou. Je toho hodně, co zatím nevíme a je v pořádku si to přiznat, nenechat si svobodu vzít bez vysvětlení a mít pochybnosti. Pokud je ale mít nesmíme, tak začínám být ze stavu světa čím dál víc zneklidněná…