Z velkého do malého světa

Myšlenky na tenhle článek mi v hlavě zrají dlouho a přestože jsou moje aktuální pocity dost možná ještě neučesané a ovlivněné karanténou, rozhodla jsem se, že nastal čas, abych si je tady odložila. Nechtěla jsem psaní o svých prvních dojmech z mateřství uspěchat a zároveň je ani nechat vyšumět a zapomenout, jaké tohle období pro mě vlastně bylo. Opět je to zpověď dost osobní, ale třeba se v ní i někdo najde. 

Období po porodu je pro mě stále nějakým způsobem fascinující. Jsem překvapená z toho, že jsem skoro vůbec neměla strach, ani ze samotného porodu ani z mateřství. Nová role přede mě spadla naprosto nečekaně, ale těšila jsem se na ni a nedovolila si moc pochybovat, že to zvládnu a současně zůstanu sama sebou, včetně všech zájmů a aktivit, které ke mě patří. Dávala jsem si pozor, abych nemluvila jen o těhotenství nebo miminku a vlastně jsem ani necítila potřebu definovat sama sebe nově jen jako matku (viz vlastně i předchozí článek). Mateřství se zčistajasna zkrátka středobodem mého vesmíru nestalo. Do miminka jsem se zamilovala na první pohled novou, do té doby nepoznanou, bezpodmínečnou láskou, starání se o něj mě bavilo víc, než jsem si kdy myslela, že mě starání o dítě může bavit, ale já zůstala já, stejná jako předtím, než se mi život obrátil vzhůru nohama.

Jak drasticky se moje každodenní realita změnila jsem prvních pár měsíců vůbec nevnímala. Za šest týdnů po porodu jsem zhubla všech dvacet nabraných kilogramů, oblékla si své předtěhotenské oblečení, namalovala se, dítě navázala do šátku a cítila jsem se připravená na cokoliv, včetně nějaké formy návratu do pracovního procesu. Osm týdnů po porodu císařským řezem jsem začala pravidelně několikrát týdně běhat s kočárkem a začala pomýšlet na běžecké závody. Spřádala jsem plány na dokončení doktorského studia v řádném termínu, platila si online lekce svahilštiny a vytvářela seznamy knih, které během mateřské dovolené přečtu. I v šestinedělí jsem ve volných chvilkách odbíhala k práci na svém jednom drobném úvazku a byla jsem za něj neskutečně vděčná a na sebe sama hrdá, že tak krátce po porodu dokážu dál dělat co mě baví a přispívat do rodinného rozpočtu. Měla jsem pocit, že právě díky tomu nemusím starání se o dítě považovat za jakési svoje nové jediné zaměstnání, za které jsem placená rodičovským příspěvkem, a můžu adekvátně svému pracovnímu vytížení delegovat alespoň část domácích prací. Přišlo hledání bytu, vyřizování hypotéky, stěhování, první odučené hodiny na univerzitě, cesta do Kanady, plánování svatby a já pořád jela ve starém zajetém tempu...

Moje původní představa se nicméně brzy začala pod tíhou stereotypu, narůstajících mateřských povinností a únavy z nekonečné řady probdělých nocí pomalu rozplývat. Co se mi momentálně zdá být jasné jako facka, bych možná ještě před pár týdny nikomu nepřiznala. A to, že nejde být mámou (a samozřejmě i tátou) malého dítěte jenom trochu, někde na okraji a ve volném čase. Změnila jsem se i já a nově jsem za to dokonce ráda. Ne všechno, co jsem dřív dělala, mě stále baví nebo je to mojí prioritou. Ne všichni, kdo byli mí přátelé, mi pořád rozumí. Jsme emocionálnější, náladovější, unavenější, lehce intelektuálně vyprahlá, většinou o mnoho šťastnější a někdy naopak nešťastnější osoba.

Z velkého světa, ve kterém bylo možné plnit si jakékoliv ambice, žít a pracovat prakticky kdekoliv a využívat všechen svůj čas víceméně k seberozvoji (do toho počítám i práci) a odpočinku, jsem se přesunula do toho malého, stereotypního a přesto nepředvídatelného světa plného smíchu, lásky, pláče, pečení, dětských knížek a báboviček. Začala jsem z domu pracovat na poloviční úvazek a snažím se se alespoň rámcově udržovat v oboru (i kvůli škole, kterou momentálně zanedbávám), to je ale z valné části vše, co naplňuje můj volný čas. Dobu, kdy je syn vzhůru chci totiž trávit s ním a naplno a nechci dělat věci, do kterých ho nelze zapojit. Štěstí mojí nové malé rodiny je pro mě to nejdůležitější. Šťastné dětství je základ pro nás všechny a šťastné děti musí mít vedle sebe mámy, které na chvíli daly celý ten velký svět k ledu a poslouchají hlavně svojí intuici.

I tak jsem to ale pořád já a ničeho se nevzdávám s lehkým srdcem. Zůstat sama se sebou, i když se člověk delší dobu plně věnuje zcela jiným činnostem a setkává obecně s menší nebo jinou skupinou lidí, je velkou výzvou a ne všichni z toho vyjdou se zdravým rozumem :)) Beru to ale tak, že rodičovství má člověka něco naučit. Třeba trpělivosti, obětavosti, schopnosti dát na chvíli svoje zájmy a komfort stranou, flexibilitě a efektivnímu fungování, i když člověk není vždycky pánem svého času. Nepodléhání vnitřním ani sociálním tlakům, které jsou pořád na ženy a matky obrovské (o tom možná až jindy). Umění spoléhat se sám na sebe, ale zároveň ochotu přijmout pomoc a podporu i za cenu ztráty těch posledních zbytků kontroly, které člověk nad situacemi má (i toto by možná bylo na samostatný článek :)). A tak se teď budu pár let hlavně učit. Protože cítím, že bránit se zuby nehty jakýmkoliv změnám by nebylo pro mě tou pravou cestou...