Dvanáctého března dva tisíce dvacet ve dvě hodiny odpoledne jsme doma sledovali zpravodajský přenos informující o vyhlášení nouzového stavu v souvislosti s pandemií, který Česká televize uvedla po znělce ze seriálu Věřte nevěřte. Byla u nás mamka, fotili jsme se s ní i s Domim před televizí, protože nám oběma bylo nějakým způsobem jasné, že se jedná o historický okamžik...  Byl čtvrtek, což mám doteď v paměti bez toho, abych si to musela ověřit. Den předtím jsme totiž měli úplně poslední organizační schůzku k naší už do detailu nachystané svatbě. Přípravy na ni probíhaly více jak půl roku a měla se odehrát v dubnu. Schůzka skončila rozpačitě, náš plánovaný oddávající ji zakončil poznámkou o výchově a škodě každé rány, která padne vedle, což jsem si s velkou nelibostí nejen vyslechla, ale následně i musela přeložit zaskočenému Rynovi do angličtiny. Nouzový stav měl trvat třicet dní, a ještě asi týden jsme doufali, že po nich skutečně skončí a...